Děti hvězd {Probíhá oprava}

Kapitola 9 (1/2)

Sedám si do křesla naproti Mattymu. Jeremy se nervózně ošívá na místě, postává kolem nás a nic neříká. Očima skenuje svoje okolí a zdá se, že si kolem sebe vytvořil jakousi ochranou bublinu, do které nikoho nepustí. Vypadá, jako kdyby mu nikdo nemohl ublížit. Vyzařuje z něj aura nedotknutelnosti.

Odněkud se vynořuje zadýchaný Harris s povolenou kravatou a sedá na jedno z volných křesílek u nás.

„Mám pro vás čtyři špatnou zprávu," začíná a musí se na chvíli zarazit, aby nabral dech. „Ředitel tu není a všechny záležitosti s informováním nováčků má na starost on. Takže informace dostanete až zítra po obědě. Dneska máte volno, zítra se dostavte do tříd, které máte v rozvrhu," podává mě a bratrům světle modré papíry. „Nikdo nečeká, že se do hodiny zapojíte, je to jenom improvizace, abyste nepobíhali po celém kampusu. Prohlídka celého areálu se taktéž přesouvá na zítřek. Moc se vám omlouvám, ale já mám neodkladné záležitosti a vy si určitě nějak poradíte." A s tímhle slavný Harris odchází a nechává nás bezradné v hale s těmi maturanty ve vojenském, kteří jsou shromáždění kolem jednoho stolu a vysokého muže, nejspíš velitele/trenéra/ učitele nebo jakou má funkci.

Jakmile je Harris pryč z haly, Jeremy mačká svůj rozvrh do kuličky a hází ho do koše, ale na takovou vzdálenost se netrefuje, ale bratr se ani nehne, aby ho sebral

„Co chceš dělat?" ptá se Matthyas Jeremyho dost rozladěným hlasem. V překladu se ve skutečnosti ptá, jestli by se Jer už nechtěl laskavě uklidnit.

„Rozhodně tady nehodlám tvrdnout," odsekává naštvaně. Ti dva se začínají hádat. Matty se snaží být potichu, naopak Jeremy neřeší, že se na ně začíná obracet čím dál tím víc lidí. Daniel mlčí a očima se mě ptá, co se děje. A já mu nemám jak odpovědět. Je nejmladší a zdá se nejrozumnější. Po dalších pár hlasitějších slovech už se otáčí i velitel skupiny a prohlíží si Jeremyho. Odlepuje se od svých studentů a míří k nám. Matty utichá a Jeremy věnuje chlapovi zlý pohled.

„Můžu vás na chvíli přerušit?" Otázka je spíše mířená Jerovi. On jenom krčí rameny. „Jsi nejstarší, viď?" Přikývnutí. „Dokonale se dokážu vžít do tvé kůže. Jsi vytočený, až běda a zdáš se, že za chvíli někomu napálíš. Vrátilo by se ti to a navíc bys dostal trest. Pojď s námi - vypustíš páru."

„Jít s vámi? Jako kam?" nechápe bratr.

„Ven, na terénní půldenní cvičení. Pár ostnatých drátů, bahno, překážky. Prostě vás vyždímu do maxima. Ale uvolníš se."

„V tomhle nic dělat nemůžu," pokyvuje na své džíny. Chlapík k sobě přivolává vysokého blonďáka a nařizuje mu, ať Jeremymu přinese věci ze skladu. Přitom bratr ještě ani neřekl, že souhlasí.

„Musím tě ale varovat. Tohle je prakticky vojenský výcvik a dřív, než ostatní skončíš jenom přes mou mrtvolu."

„Oni jsou už trénovaní, co?" seká očima ke skupince.

„To jsou."

„Zkusím to." Na jednu stranu se to zdá jako šílenství, na druhou musím bratra obdivovat. Vrhnout se takhle bezhlavě do něčeho, o čem skoro nic neví... celý Jeremy.

„Bezva." Za minutu a půl blonďák přináší Jeremymu podobné věci, co má i zbytek skupiny a odchází se na záchod převléct.

„Neberte osobně, že jsem se nezeptal i vás. Ale nemyslím, že byste to zvládli, to za prvé, a za druhé se mi zdá, že on je mnohem výbušnější povahy a ty potřebují zchladit hned ze začátku."