Děti hvězd {Probíhá oprava}

Kapitola 3

Projektový týden.

Velká akce pořádaná školou každý rok těsně před Vánoci. Jednoho krásného dne učitelé došli k názoru, že snaha o to donutit studenty k jakékoli školní aktivitě je těsně před svátky zbytečná. Tak vznikl projektový týden. Každý z profesorů si vymyslí téma nebo aktivitu, které se budou následující týden s žáky věnovat. Bez ohlášení se někdy kolem poloviny prosince na hlavních dveřích objeví obří tabulka a všichni studenti se musí někam zapsat bez ohledu na to, do jaké třídy chodí. Někdo vybírá podle zájmu, další zase podle sympatií k učitelům. S některými jednoduše nechcete trávit čtyři hodiny denně po celý týden.

A pak existuje skupina těch, kteří měli smůlu a museli se přihlásit tam, kde bylo volné místo. Ale je to asi forma trestu za to, že dotyčný člověk spoléhá na to, že „sem nikdo určitě nepůjde", nebo prohlašuje „že je čas". Ponaučení je takové, že bychom neměli odkládat věci, které je třeba udělat hned, nebo je odsunout maximálně na druhý den.

Přesně takhle jsem totiž skončila na hodinách rétoriky. Jediná pozitivní věc je, že Sofie bude trpět se mnou.

Sedím ve třídě, nervózně ťukám prsty do stolu a civím z okna, ze kterého moc vidět není, protože je pořád tma, ačkoli bude už osm hodin. Prší a z víkendového sněhu nezbylo vůbec nic. Dohromady je nás tu šest. Jednoho kluka poznávám od pohledu, chodí o ročník výš. Ostatním může být kolem třinácti let maximálně. Ti jen tiše sedí každý ve své lavici a studují texty do řečnické soutěže, které se budeme muset povinně zúčastnit

„Co máš za téma?" ptá se mě spolužák, na jehož jméno si nemůžu vzpomenout. Zbytek třídy se na mě zvědavě obrací.

„Nemám téma," odpovídám a jedna z mladších spolužaček třeští oči, jako bych právě spáchala hrdelní zločin. Vsadím se, že patří mezi ty, kteří nedávají opisovat úkoly a neporadí při písemce.

„A s čím půjdeš do soutěže?" stará se dívka.

Na to nemám odpověď.

Kdybych tušila, co tohle bude za katastrofu, pokusila bych se vecpat na turnaj v piškvorkách. Historie intimní hygieny byla plné hned, ale učitelka jazyka mě má poměrně ráda, třeba by udělala výjimku a jedno místo navíc by se pro mě našlo.

Konečně se ve dveřích objevuje blonďatá hlava mé nejlepší kamarádky. Na moment se zaráží, když spatřuje lidi v lavicích, ale rychle se vzpamatovává a sedá si o lavici přede mě.

„Čekala jsem něco... trochu jiného," povídá tiše. „Musíš si na tom najít něco pozitivního." Jistě. Té se to kecák, když má za sebou už asi pět soutěží v řečnictví a vždycky si vedla výborně.

„Na tomhle nic pozitivního zatím není," mračím se.

„Ale je!"

„Fakt?"

„Ne," rozhlíží se po třídě a věnuje mi omluvný pohled. „Asi ne."

Učitelka přichází do třídy pět minut po osmé, kontroluje papír s docházku, na kterém je šest jmen a poté se na nás usmívá. Tak zákeřně, jak kdyby nám dávala najevo, že jsme právě vstoupili do jámy lvové.

O pár minut později už řveme na celou třídu, ne-li celé patro, složité jazykolamy a zkoušíme intonační cvičení. Mého zjevného znechucení si učitelka všímá a chvíli se obávám, že dostanu vynadáno. Ale ona mi s pochopením nabízí dohodu – soutěže se zúčastním, ale nevyhraju. Což by se nejspíš nestalo tak jako tak, alejistota, že se nebudu muset ztrapňovat v dalším kole, je fajn. Stačí, když splácám nějaký text a o přednes se alespoň pokusím. Navíc dostanu cenu i za poslední místo. To dělá myšlenku na projektový týden o něco snesitelnější.