Děti hvězd {Probíhá oprava}

Kapitola 18

Upozornění: V kapitole se vyskytuje více než dost stížností na matematiku (a to jsem to tak o polovinu ořízla). Důvod? Děti hvězd jsem psala někdy v období prváku na střední a já matiku děsně nesnášela, ale hlavně mi zoufale nešla, ať jsem dělala všechno, co se dalo :D Takže jsem to filtrovala do Dětí hvězd. Berte to s nadhledem.

Jako každé jiné ráno mě i dneska přichází Jeremy probudit, tentokrát ale hned neodchází. Vyptává se, co Samuel chtěl a kam jsem na takovou dobu zmizela. Postupně mu vyprávím o Jhonasovo příběhu, že zná Jakea a pravdu o tom, že nás už od základní školy kryl před svým otcem, který pátral po dětech hvězd v Inverness. Celou dobu jenom chápavě přikyvuje, na nic se nevyptává. Což je zvláštní. Bratr se poslední dobou chová jako vyměněný - už dlouho jsem neslyšela o tom, že by mu někdo za trest napařil trestná kolečka nebo úklidové práce. Žádný učitel na něj nekřičel, dokonce ho nikdo ani nevyhodil z vyučování. Je mi jasné, že má ke svému chování důvody, o kterých mi zatím ale říkat nechce, jinak by to už udělal. Když se ho ptám, proč tak zkrotl, odpovídá mi jenom pokrčením ramen s tím, že mu problémy za zdejší tresty vážně nestojí. Překvapeně povytahuju obočí, ale nic neříkám.

Ráno mě v jídelně čeká překvapení v podobě Jhonase, který sedí u jednoho ze stolů. Sice kousek od něj stojí voják a dohlíží na něj, ale beru jako pokrok, že mu vůbec dovolili jít mezi lidi. I když - on je možná rád, že vidí konečně nějaké jiné tváře, než ty, kteří s ním trávili čas při výsleších, ale všichni ostatní tady rozhodně Jhonase rádi nevidí. Na čele má hned několik nálepek jako „nepřítel" nebo „ten, co pomáhal zabíjet děti hvězd". Lidi si od něj drží pořádný odstup, jako by snad mohl se svým zraněním a vojákem za zády někomu ublížit.

Chvíli váhám, ale pak přistupuju ke stolu, kde sedí on a Selorse. Vrhám po vojákovi tázavý pohled, ale on s nezájmem přikyvuje a já si sedám naproti blonďákovi. Přísahala bych, že v tu chvíli nás sleduje celá jídelna.

„Můžu si přisednout?" Jhonas přikyvuje a já si ho rychle prohlížím. Vypadá sice unaveně, ale už není tak bledý. Jeho oči jako kdyby pořád křičely o pomoc, ale mají v sobě jiskru naděje, kterou na pláži postrádaly.

„Ale nevím, jestli to je nejlepší nápad."

„Proč?" nechápu.

„Budou si o tobě povídat," ukazuje hlavou ke zbytku jídelny. Má pravdu a já začínám počítat s tím, že zítra budou kolovat historky o tom, že s ním čekám dítě. Minimálně.

„Nemám tu moc přátel, a těm, se kterými se bavím, můžu všechno vysvětlit. Takže to mě netrápí," mávám nad tím rukou a trochu zvážňuju. „Jsou... jsou na tebe hodní? Protože na té pláži se chovali..."

„Nic zlého se nám tady neděje," přerušuje mě, ale odpověď není moc uspokojivá.

„Už vám řekli, co s vámi budou dělat?" zajímám se.

„Sami to nevědí," těká očima ke svojí sestře. „Ale asi nás pošlou zpátky na Island. Moc dlouho nás tady nenechají, nemůžou."

„Vždyť si pomohl tolika dětem hvězd, co se jim nelíbí?!"

„Tohle," ukazuje krátce na maličké tetování alegorie spravedlnosti, která mu zdobí dlaň. „Váš ředitel byl sice trochu vyvedený z míry, ale zůstane spravedlivý. Nemůže nás tady nechat."

„Zajímá je vůbec, co chceš ty?" ptám se, ale vím, že je to naprosto zbytečná otázka. Jhonas mi odpovídá polovičním úsměvem.

„Kdyby to šlo, zůstal bych. Je to po dlouhé době, co jsme se Selorse v bezpečí. Ale nejde to, takže o tom nechci moc přemýšlet. Hele, a omlouvám se."