Děti hvězd {Probíhá oprava}

Kapitola 9 (2/2)

„Lori?!" Všichni tři jsme tak zažraní do sledování nabíhající kolonky, že příchozího Dyllena a Harryho jsme si ani nevšimli. „Co tady děláte?" Harry upřeně sleduje obrazovku, přiskakuje k Mattymu a odstrkuje ho od počítače. Jedním stisknutím tlačítka načítání hesla vypíná a tím maří i hodinovou práci.

„Ty ses zbláznil!" vyštěkává Harry zle a očima škvaří bratra na uhlíky.

„Klídek, nic neví," snaží se Dyllen uklidnit svého kamaráda. „Pojďte pryč, nebo nás tu někdo odchytí a bude průser jako vrata."

„Chceme poslat e-mail rodičům," říká Matthyas.

„Kontaktování lidí, kteří nejsou na ostrově, je zakázaný, pokud o tom neví ředitel, Harris nebo někdo jinej pověřenej," funí Harry nakvašeně a hlavou pokyvuje směrem k Mattymu, aby z počítačové učebny okamžitě vypadl. „Za tohle vás odsud můžou vyrazit!"

„Klídek, Harry. Pokud vím, když si tu byl prvně, taky to nebyl slavný začátek," usazuje Dyllen naštvaného kolegu a pak se naprosto klidný obrací na nás. „Vykašlete se na to. Akorát byste tím rodičům přidělali problémy. Státní problémy. Pojďte si sednout na večeři a my vám to trochu vysvětlíme. Co?"

„Jsme pryč skoro dva dny. Musíme jim přece dát vědět, že alespoň žijeme," zkouší to Matty dál.

„Zítra, ano? Navíc, určitě si všimli, že jste pryč. Jeden z našich lidí tam zůstal a vše jim vysvětlil." Harry sebou škube, jako by Dyllen měl jít na šibenici za to, že nám právě konečně někdo něco prozradil.

„Fajn, všechno vyříkaný, jdeme," mračí se Harry. Matty se ale dál nehne. Další věcí, kterou v rodině dědíme, je tvrdohlavost. Ta choroba zatím postihla Jeremyho. A teď koukám, že i Matthyase.

„Matty," házím po něm prosebným pohledem a on to vzdává. Vycházíme z učebny, Harry za sebou zavírá dveře a viditelně se mu ulevuje.

Daniel má ale na krajíčku.

„Co teda máma a táta?" popotahuje nejmladší člen rodiny.

„No ták," objímám ho kolem ramen, i když já sama se necítím moc dobře.

„Začátek je snadnej a dobře pochopitelnej," začíná vyprávět Dyllen, protože má nejspíš černé svědomí kvůli Danovi. „Všechno tohle, že na ostrově je škola, že tu jsme tu my i vy, je tajný. Takže jeden nesprávný e-mail může znamenat katastrofu, muselo by se to tady zavřít a těžko říct, co by se s námi stalo. Vy máte za kým se vrátit, tím myslím rodinu. My ne. A dost z nás nebylo osmnáct, museli bychom do děcáku. Tam, odkud jsme přišli."

„Aha," špitám.

„Tím nám moc nepomáháš," povídá Matty tichým, uctivým hlasem, aby se ho nedotkl přes to, co nám řekl.

„Já vím, ale my vám fakt víc prozradit nemůžeme," úpí, ale zkouší to dál. Znovu vysvětluje, a teď i Mattymu a Danovi, že někomu, jako jsem já a mí bratři, se říká děti hvězd. Neříká, proč nebo odkud tento název pochází. Dál mluví o lidech, jako je on a Harry. Opakuje, že na nich nic speciálního není. Neříká ale nahlas, že to jsou sirotci, kriminálníci a extrémně problémoví lidé. Tedy byli.

U večeře popisují, co všechno ve škole dělají, že to tady není tak zlé a všechno se dozvíme zítra.

„Á hele, bráška se vám vrací," směje se Harry. Obracím se ke vchodu do jídelny, ze kterého vychází skupinka, co šla ve vojenském ven. Většina z nich vypadá příšerně. Jsou umazaní od bahna a vypadají ztrhaně, ale smějí se na celé kolo. Jeremy mezi nimi statečně kulhá a vzrušeně něco vypráví skupince asi čtyř lidí, a když přestává mluvit, zase se začínají smát. Než se stíhají rozdělit, několik lidí Jeremymu potřást rukou a poplácat ho po zádech. Pak už se vydává naším směrem a sedá si vedle mě. Tváří se dokonale spokojeně.