Děti hvězd {Probíhá oprava}

Kapitola 8 (2/2)

„Co se děje?" srovnávám s ním krok a vrhám po něm děkovný pohled, když zabraňuje tomu, abych se rozplácla kvůli nánosu bahna, po kterém mi ujela noha. Děje se všechno, co ještě do nedávna bylo nemožné, odpovídám sama sobě. Ale myslím to jinak a on to ví.

„Jsme na ostrově, nejspíš odtud jenom tak nejde utéct." Ani se nesnaží mluvit tiše. Je mu jedno, že Dyllen a Harry jsou přímo za námi. „Leda bych se naučil s vrtulníkem."

„Nebo s lodí!" dodává někdo vepředu jízlivě a Jeremy propaluje do jeho zad díru velikosti fotbalového míče. Bratr je celý napnutý, zdeptaný. Takhle za chvíli víčko od minerálky trpělivosti přeteče. A to bude mela.

„Zkus se uvolnit," radí mu Harry. „Protože takhle riskuješ, že za chvíli po tobě někdo skočí a dá tě do klidu, nebo ti naordinujou samotku. Byl jsem tam týden, věř mi, něco takového zažít nechceš."

„Nech si ty rady, buď od tý lásky," odsekává Jeremy a přidává do kroku, aby se od nás vzdálil.

„Extrémní. Jo, Jeremy je rozhodně extrémní případ. A dal bych cokoli, abych s ním mohl být ve třídě," směje se Dyllen. „Jestli nedožene alespoň jednoho učitele k pláči, budu se divit."

„Je vždycky takový?" dává o sobě vědět Harry.

„Taky by ses choval jako idiot, být na jeho místě," zastává se Jeremyho Dyllen dřív, než jeho chování stíhám obhájit já. Znovu mi na bahně ujíždí noha, naštěstí ale chytám rovnováhu.

Po vystoupání konce se před námi rozevírá krajina. Ostrov je to jako miska. Vyšli jsme nahoru, abychom mohli sejít dolů a ocitnout se na rovné ploše. Všímám si, že některou stranou by se odsud nešlo dostat, protože v tom brání vysoké a strmé skály. Vzduch voní deštěm a lezavým chladem, který se vám dostane i pod kůži. Uprostřed velkého údolí k nám blíž stojí několik budov. První a největší z nich je ve tvaru E, jenom bez prostřední nožičky. Má minimálně tři patra. Další budova je čtvercového půdorysu o šířce přesně těch rozměrů, aby mohla zapadnout do té hlavní budovy, toho skoro éčka. Vypadá to, jako by tu menší budovu od té větší něco odervalo. Vpravo od éčka jsou dvě veliká hřiště, na jednom z nich se pohybují maličké postavy.

Navzdory všem vznešeným, starobylým a strašidelně působícím budovám z filmů, se tomuhle zdaleka nic nerovná. V životě jsem neviděla něco tak moderně vypadajícího. Jasně, nějaký hrad hraběte Draculi by do tohoto prostředí zapadl, ale změť super moderních budov se střechami pokrytými nějakými vrtulemi, vypadá jako diamant zasazený přímo doprostřed vymřelého světa. Světlé místo v krajině mlhy a šedivým těžkých mraků.

Samozřejmě zírám jenom já, Daniel a Matty. Jeremy je taky pryč, ale než aby to dal najevo, vrhnul by se po hlavě z kopce, který je před námi. Jenom nenápadně pokukuje po prostředí, ve kterém se ocitl.

„Tak pohyb, mládeži! Nehodlám tu zestárnout!" velí Harris a za námi padá pár poznámek na Harrisův odhadovaný věk.

Cesta z kopce je mnohem náročnější, než do kopce, je ještě bahnitější, protože všechna voda s bahnem stéká po svahu i kameny. Jeremy opatrně kráčející před námi sebou seká rovnou na záda. S nadávkami se zvedá a zastavuje se, čímž zastavuje i mě, Dyllena a Harryho. Jdeme jako poslední. Taktika, kterou mi prozradil Harry. Všechno bahno a kameny smetou první chodci a my pak můžeme jít celkem v klidu. No, není to tak úplně pravda.

„Tohle je sebevražda," vrčí Jeremy a sleduje ostatní kluky, jak celkem hravě zdolávají zdejší terén.

„Můžu ti pomoct. Zkopnu tě dolů, ani si to neuvědomíš a budeš tam!" nabízí mu Harry s úsměvem domovního prodejce.