Děti hvězd {Probíhá oprava}

Kapitola 34

Pro Faint - protože si netroufám napsat celou Tvou přezdívku, co máš na wattpadu. Snad poznáš sebe i ten malý odkaz, který jsem v tehle kapitole nechala.

„Ahoj," přisedává si někdo k mému stolu v jídelně. Šla jsem na snídani schválně brzy, abych nepotkávala moc lidí. Jay se bez zeptání posazuje naproti mně a věnuje mi okouzlující úsměv. Vůbec si nevšímá toho, jak nepřátelsky se tvářím V noci jsem toho moc nenaspala. Přirozeně, když se pokoušíte zabránit vašemu vlastnímu bratrovi, aby neudělal z celých ostrovů novodobé Grónsko. „Jak se máš?" S chutí se zakusuje do koblihy a po prstech mu začíná stékat marmeláda. Podruhé se pokouším naznačit mu očima, že nemám zájem se s ním bavit. „Špatná otázka, promiň. Slyšel jsem, co se stalo v noci. Co Jeremy?"

„Nevím," vrčím podrážděně. I kdybych věděla, určitě mu nic povídat nebudu.

„Hm," bručí a utírá si do rukávu cukr z pusy.

„Co ty tady tak brzy?" ozývá se za mými zády další známý hlas. Je to Dyllen, Harry a Matthyas. Jayův výraz se mění na podrážděný, loupe po klucích očima a odchází. Nahrazuje ho daleko příjemnější společnost, ale pořád jsou to další lidé, kterým jsem se chtěla vyhnout. „Vypadáš strašlivě," Dyllen.

„Díky, jsi kámoš." Zachytávám Mattyho krátký pohled. Pořád jsem neměla šanci si s ním pořádně promluvit. Ve světle modrých očích se mu krátce blýská a mně je hned jasné, že o nočním incidentu na ošetřovně ví celá škola.

„Prej se vás Jeremy pokoušel trochu pocuchat." Harry ani nestíhá pořádně doříct větu a hned na to dostává dva kopance pod stolem, jeden od Dyllena, druhý od bratra.

„Idiote!" peskuje ho Dyllen a nejspíš si myslí, že když si dá ruku před pusu, uslyší ho jenom Harry. „Říkali jsme, že na to půjdeme pomalu!" Harry jen provinile krčí rameny.

„Já zase slyšel, že vyvraždil celý zdravotnický personál," pohlíží na mě opatrně Matthyas. „Ty a Ross jste prý byli kolem a zarazili to. Mimochodem... ty a Ross?" povytahuje zvědavě obočí. „Nedostalo se ke mně, že se kamarádíte."

„Budeme se brát," oznamuju vážným tónem a všechny narážky na Jeremyho ignoruju.

„Je nebezpečnej," mračí se Harry.

„To už jsem slyšela."

„Co se doopravdy stalo?"

„Já sama pořádně nevím," odpovídám popravdě. „Uvidíme se později, musím za Philem." Dýl už nemůžu čekat. Každého z nás včera odvedli jinam. Ross byl zraněn a zmizel někam se dvěma lékaři, mě a Sama poslali zpátky do pokojů, ani nevím, kam šel Jeremy. Starší následovník je už zase při vědomí. Na cestě do jídelny jsem ho koutkem oka na chvíli zahlédla, když zrovna zacházel za roh. Nevím, na koho jiného se momentálně obrátit, protože Jeremy není u sebe v pokoji a nikdo ho neviděl. Mám v plánu vypravit se do malé budovy, která je vyhrazená pro učitele a instruktory, ale štěstí mi jednou přeje a potkávám následovníka v hale. Rychle si mě všímá a ukončuje hovor s učitelem, který se chystá se skupinou starších spolužáků ven, nejspíš na nějaký terénní výcvik.

„Kde je?" vyhrkávám, když ke mně následovník přichází blíž.

„Posadíme se na chvíli," žádá mě a ukazuje na jedno z volných křesílek. Krom dámy za pultem a odcházejících studentů tu nikdo další není. „Jak je ti?"

„Až na tohle fajn," nastavuju mu tvář s jedním dlouhým škrábancem. „Co Jeremy?"

„Dneska na naši společnou hodinu nechoď, odpočiň si."