Win

30. kapitola

Probudila jsem se kolem osmé v Martinusově náruči. Opatrně jsem se otočila čelem k němu a políbila ho. Tím jsem ho přinutila k probuzení. Pousmál se a začal spolupracovat, po delší chvíli nám došel vzduch a rakjsme se od sebe odlepili.
Kolik je??? Zeptal se s úsměvem při protahování.
Počkej podívám se. Usmála jsem se.
Koukla jsem se na mobil a zjistila, že je něco málo pár minut po osmý.
8:06.
Tak to aby jsme si chvátli, v 10:00 mám být na hřišti.
A jo,vy máte dneska ten zápas.
Jop.
Tak dobře, co si dáme ke snídani??
Nevím, co by jsi si dala??
Něco sladkého.
Hmm, něco mě napadlo.
A co??
Překvápko, zbal si věci, jedeme pak rovnou na zápas.
Pjosim, řekni. Udělala jsem psí oči.
Ne, to bude překvapení.
Fajn.
Akorát tam bude nejspíš pár fanynek.
To neva, když ses nima nebudeš pusinkovat, tak v pohodě.
Dobře, tak se obleč a počkej i s helmou před barákem.
My pojedeme zase na motorce?? Řekla jsem nadšeně.
Jop, pro tebe cokoliv zlato. Usmál se a dal mi pusu do vlasů.
Díky.
Nemáš zač.
Vztala jsem z postele a Martinus taky, oba jsme se oblékli (média) a  šli dolů. Chytil mě jednou rukou kolem pasu a přitáhl si mě blíž. Dole jsme se obuli boty, já šla ven, Martinus za mnou zevnitř zamknul, proběhnul přes barák do garáže a vyjel s motorkou. Nasedla jsem za něj, nandala si helmu a obmotala ruce kolem jeho pasu. Rozjel se a já si nechávala cuchat vlasy. Jeli jsme asi čtyřicet pět minut a dojeli jsme k McDonaldu.
To je tvoje překvapení???
Jop.
Ok, to tě vyjde draho. Zlomyslně jsem se zasmála.
Klidně, peněz mám dost.
Chytil mě za ruku a táhl nás ke dveřím. Otevřel je a všechny oči uvnitř sjeli pohledy na nás dva. Nevšímal si toho a stoupl si do fronty.
Co si dá moje princezna??
Nech toho, všichni na nás koukají.
Ať si koukají, klidně to tu i rozkřičím. Usmál se.
A co??
Že s tebou chodím a zeptám se jich, jestli nemají něco lepšího na práci, než očumovat mojí holku.
Ne, neděl...
Všichni poslouchejte, tohle je moje holka, takže se vás ptám, nemáte nic lepšího na práci, než na nás tak blbě čumět??
Všichni se začali chovat normálně, teda aspoň většina. Někdo na nás čuměl jak na debili, někdo chtěl podpis a někdo si o nás začal šuškat. Martinus se choval, jakoby se nic nestalo.
...ej to.
Pozdě.
Ha ha ha, moc vtipný.
Tak co si dáš??
McFlury ( nevím jak se to píše) kokosový a happy meal.
Jaký happy meal??
Nugetky, hranolky a Cola.
Fajn.
Vyndal si peněženku ze zadní kapsy u kalhot. Otevřel ji a mě se naskytl pohled na přecpanou peněženku tisícovkami.
Si ze mě děláš prdel, ne????
Nope, já si dám to samý.
Ok.
Po chvíli čekání se Martinus stihnul pár holkám podepsat a vyfotit se s nima. Tentokrát už bez pusy. Objednal, počkal až to nandají a pak to přines ke stolu pro dva, který jsem měla hlídat, zatím co on objednával. Prvně jsem snědla happy meal a pak až McFlury. Byla to úžasná snídaně, spíš snídaně plus svačina. Po té co jsme dojedli jsme jeli někam dál. Už kilometr od města, byli vidět světla z fotbalového stadionu. Sice nesvítily, ale jejich výška je prozrazovala. Jeli jsme tam si půl hoďky. Martinus zaparkoval na parkovišti, slezli jsme a k nám přiběhlo stádo fanynek. K Martinusovi a ke mně přišla ochranka, snažili se nám protlačit cestu skrze dav. Po chvíli jsme byli u VIP zóny, tam mi dali kartičku na stužce okolo krku, abych mohla kdykoli za Martinusem. Martinus se šel do šaten převléknout, já zatím čekala u vchodu do šaten, když v tom mě někdo prudce schodil na zem. Před dopadem jsem se bouchla o kliku u dveří a poslední co jsem viděla, byl ten kluk co se na mě přisál při Martinusově tréningu. Pak už byla jen tma.

Pohled Martinuse

Oblékal jsem si kraťasy od dresu, když v tom se z venku ozvala rána. Vyběhl jsem jen v kraťasech na chodbu a z chodby jsem viděl otevírající a zavírající se dveře. Běžím k nim a zastavím je, když se zavírají. Pomalu a s trochou strachu jsem je otevřel. Prvně jsem viděl toho kokota co chtěl chodit s Maliou. Když jsem otevřel dveře úplně, tak jsem viděl něco, co jsem nechtěl. Malia ležela na zemi se zavřenýma očima, z hlavy ji tekl tenký pramínek krve, z kterého se pod její hlavou tvořila čím dál tím větší louže krve. Přiběhl jsem k ní, vzal si ji do náruče, hlavu si položil na její hrudník a snažil jsem se zjistit, jestli dýchá. Naštěstí dýchala, rychle jsem začal křičet o pomoc, protože já jsem měl mobil ve skříňce. Ten kokot se na nás jen se smíchem koukal. Opatrně jsem ji položil zpátky na zem a rozběhnul se k němu. Vzteky se to ve mě vařilo, napálil jsem mu jednu obří ránu do nosu, už se nezvednul. Vzal jsem mu mobil z kapsy a zavolal jsem záchranku. Řekl jsme jim všechno co potřebovali vědět. Sednul zpátky k Malie, vzal jsem si ji do náruče a nechal slzám volný průchod. Nechápal jsem, jak může být někdo takový hajzl a udělat tohle nebo jak se okolo mě seběhnul dav lidí a nic neudělali. Asi tak po pěti minutách přijela záchranka, mě to připadalo jako věčnost. Nandali ji na lehátko a  odvezli ji. S ní odvezli i toho kokota ani jeho jméno neznám. Když odjeli, tak jsem se neudržel na nohou a spadnul jsem na kolena. Díval jsem se na třásnoucí se ruce od krve. Pořád okolo mě stála ta skupinka, fotili si mě. Po chvíli jsem si už trochu uvědomil, co bych měl asi udělat. Zvednul jsem se ze země, rozhlédnul se, na všechny se podíval zabíjejícím pohledem a ukázal na ně prostředníček. Rozešel jsem se rychlím krokem k šatnám, tam se převléknul zpátky do normálního oblečení a vyrazil jsem do nemocnice. Jel jsem strašně rychle, projel jsem i červenou na semaforech, jeli za mnou i policajti a řvali na mě přes megafon, ať zastavím. Já jsem si jich nevšímal a jel dál. Zastavil jsem až u nemocnice, vybíhal jsem po schodech nahoru, když v tom mi někdo chytil ze zadu ruce, mrsknul se mnou na zem, ruce mi dal za záda a dal mi na ně pouta. Odhadoval jsem že to bude nějaký policajt po tom jeho proslovu.
Prosím, pusťte mě, mám tam holku. Někdo ji zmlátil a ona má něco s hlavou!!! Křičel jsem na něj.
Ticho, jedeme na stanici.
Táhl mě za sebou, ale já se zapřel a vyvlíknul se mu. Utíkal jsem zpátky nahoru, proběhnul jsem vchodem a běžel přímo k recepci.
Kde je Malia Blueová??!!!! Řekl jsem udýchaně.
Ta je na sále, jestli jste někdo z rodiny, tak vám až ji převezou na pokoj můžeme zavolat.
Dobře děkuji. Zavolejte na toto číslo. 725 132 555 (vymyšlené)
Ty šmejde jeden, takhle mi utíkat nebudeš.
Chytil mi pevně pouta a táhl mě za sebou. Nasedl jsem do auta a on za mnou zabouchl dveře. Jeli jsme asi čtvrt hodiny a pak jsme zastavili u stanice. Zavedli mě do tmavě místnosti a vyslýchali mě. Oni řekli, že zavolají rodičům, ať si pro mě přijedou. Rodiče přijeli a byli rudí vzteky snad až na prdeli, ale mě to bylo fuk. Musel jsem pořád myslet na Maliu, myslel jsem na její krásný úsměv, oči, no prostě ji celou. Ona je totiž krásná celá. Najednou mi začne zvonit mobil, vyndám ho z kapsy a zvednu to. Volala ta holka z recepce, řekl mi, že Malia je v kómatu a neví kdy se probudí. Asi hodinu jsem měl výslech a pak co jsme přijeli domů asi ještě hodinový kázeňský proslov od rodičů. Motorku mi zabavili, tak jsem si vzal Long board a jel, sice to je dálka, ale za Maliu to stojí. Asi po třičtvrtě hodiny jsem tam přijel a šel k ní na pokoj. Ležela bez jakékoliv náznaku života, jen hrudník se jí nadzvedával a zase klesal. Aspoň jsem měl jistotu, že žije. Hlavu měla obvázanou a z nosu a rukou ji vedli kapačky. Seděl jsem tam s ní asi tři hodiny, pak už skončili návštěvní hodiny, tak jsem jel domů. Takhle se to opakovalo asi 15 dní.

Tato kapitola je věnována mé kamarádce, Naty doufám, že se líbilo. Víš za co ji máš. Omlouvám se za chyby.

MarcusandMartinusG