Win

31. kapitola

Chodil jsem za ní každý den a říkal jí, jak to bez ní nejde a že se musí probudit.

Šestnáctý den bez Malii

Celou noc jsem nespal, stejně jako těch šestnáct předešlých dní. Vztal jsem, podíval jsem se do zrcadla a neviděl jsem tam sebe, ale nějakou chodící mrtvolu. Šel jsem do sprchy a pustil na sebe studenou vodu, abych se trochu probral. Po sprše jsem si dal jablko a jel do nemocnice. V nemocnici jsem šel rovnou k Malie.
Ahoj zlato, ani nevíš jak mi je. Je to bez tebe hrozný, vůbec nespím, skoro nejím, no prostě je to bez tebe k nevydržení. Doufám, že se brzy probudíš, strašně mi chybíš, vím, že by kluci neměli brečet, ale když nejsi se mnou, tak prostě nejde nebrečet. Celou dobu jsem ji držel za ruku, ale pořád nic. Jen dýchala toč vše.
Strašně moc tě miluji, nemůžeš mi umřít, doktoři říkají, že je to padesát na padesát. Já ale pevně věřím, že se probudíš a budeš zase zdravá. Jestli zemřeš, tak toho kokota zabiju a pak spáchám sebevraždu. Bez tebe totiž život nemá cenu. Říkal jsem už se slzami v očích. Hlavu jsem měl opřenou o jednu ruku a koukal jsem do země.
Najednou jsem ucítil v ruce jistý pohyb, zvednul jsem hlavu a podíval se na Maliu. Měla lehce otevřené oči.

Pohled Malii

Ty maximálně zařídíš můj pohřeb a ne svůj. Řekla jsem šeptem a usmála se.
Malio?? Zeptal se nejistě a nevěřícně.
Jen jsem stěží zakývala na souhlas.
Vztal a vtiskl mě do svého pevného objetí. Po chvíli objímání zmáčkl nad postelí nějaký čudlík a řekl mi, že za chvíli přijdou doktoři. A měl pravdu, po chvíli přišli. Dozvěděla jsem se, že jsem byla v kómatu patnáct dní dneska šestnáct dní, mám silný otřes mozku a bylo jen padesát procent možnosti, že přežiju. Zůstanu tam prý ještě nejméně tři dny. Podle toho, jak se mi bude dařit.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Ty tři dny jsem chodila na různé vyšetření a Martinus mohl zůstat se mnou v nemocnici i přes noc. Ty dny byly celkem v pohodě až na to, že ten kluk co mi to udělal je na pokoji vedle mě. Každý den za mnou chodil a říkal něco ve stylu "Měla jsi chcípnout!" a tak. Martinus by mu už dávno jednu vrazil, ale nemohl, jelikož ten kluk je tu nahlášen jako nemocný. Bylo mu asi tak devatenáct. Ale teď nějakou lepší zprávu. Dařilo se mi prý výborně, takže jsem mohla po těch třech dnech domů.

Já vím je o ničem. Proto se taky tak jmenuje. Tento příběh budu ukončovat a budu psát pokračování, bude to o tom táboře. Bližší informace vám dám až to dokončím. Odhaduji to asi tak na 1/2/3 kapitoly, víc ne.

MarcusandMartinusG