Obsessive Love

10.

Pohled z třetí osoby:

Mezitím, co se pořád Harper vzpamatovávala z včerejší události, Nate byl jako na drogách. Pořád se usmíval a Dylan se divil, že se mu z toho úsměvu neroztrhl obličej. Ale za to byl rád, že měl s jeho radou sice jen pravdu.

A jak to vypadalo u Parkerových, O'brienových a O'nielových doma?

Paní Parkerová s jejím manželem a společně s rodiči Dylana se snaží jejich syny najít. Zatím je všechno neúspěšné. Obvolali všechny jejich kamarády, ale nikdo nic nevěděl nebo se je snažili krýt. Tak či tak, nejsou po nich ani stopy.

Obě matky se div psychicky nehroutí a jejich otcové na tom nejsou o dost lépe. I přesto, že je pan Parker boss mafie, tak si neví rady.
A už jim zbyla jen jediná možnost.. nahlásit zmizení. I když se nerada mafie spolčuje s policií, nic jiného jim nezbývá.

A pan a paní O'neil? Ty svou dceru teprve začali hledat. A tak též neúspěšně.

Pohled Alexandera (otce Nate-a) :

Všechno se boří jako domeček z karet...

"Notak, Alexi! I když jsou to chlupatý, musíme to udělat. Jsou to naše děti do prdele! A navíc moje jediný dítě, takže už pojď konečně dovnitř!"

Zařval netrpělivě Boris.

Povzdechl jsem si.

"Máš pravdu." Uznal jsem a vkročil na místo, kam bych nikdy v životě nešel.

"Dobrý den." Pozdravili jsme postarší policistku s tmavší pletí.

"Dobrý den, copak potřebujete?" Usmála se.

"Chceme nahlásit zmizení." Řekl jsem.

"Dobře, pojďte za mnou." Mile se na nás usmála a vedla nás do nějakého kanclu.

Tam seděl muž v našem věku a nevypadal moc příjmně. Jeho kolegyně mu vše vysvětlila a my se na jeho povel posadili do nepohodlných sedaček.

Začal nás obklopovat otázkami, na které jsme odpověděli.

Chvilku mu na obličeji hrál přemýšlivý výraz a nakonec řekl větu, kterou jsem chtěl slyšet.

"Dobře, vyhlásíme pátrání."

Oddechl jsem si spolu s Borisem a už jsme se snažili vstávat ze sedaček, ale ten polda nás ještě zastavil.

"Počkejte! Nezná jeden z vašich synů moji dceru jménem Harper O'neil? Už není taky skoro tři dny doma a my ji nemůžeme najít."

Chvilku jsem přemýšlel.

Harper, Harper...to mi něco řík- a do prdele.

"Já toho parchanta zabiju." Procedil jsem potichu zkrs zuby.

"Vím s kým by vaše dcera mohla být, ale kde- to nevím."

Pan O'neil vytřeštil oči.

"S-s kým by mohla být?"
Vykoktal ze sebe.

"S mým synem."

***

Z pohledu Harper:

Jeho úsměv mi připomínal včerejší situaci. A abych řekla pravdu, nelituju toho. Sice to nebyl opravdový polibek, ale i tak se jeho rty setkaly s mými. A proč jsem to udělala? Protože to bylo poprvé, co mi takhle někdo vyznal lásku. Ať se jde Colton bodnout! Nikdy nevyslovil ani to pitomý 'Miluju Tě'.

Ale přesto mám k Nateovi jistý odpor. Taky kdo by neměl, že? Kluk, co je do vás fanaticky zamilovaný a ještě vás unese...to bych musela mít stockholmský syndrom, což určitě nemám.

Aspoň myslím.

S povzdechem jsem se zvedla a šla si udělat něco k jídlu. Když jsem to měla hotové, sedla jsem si do obýváku, kde byl i Dylan. Chvilku jsem na něj přemýšlivě zírala, ale když se otočil mým směrem, odvrátila jsem pohled.

Rychle jsem zapla televizi a nechala ji na libovalné stanici. Když se tam objevily zprávy, chtěla jsem je přepnout, ale něco mě zastavilo.

"Mladí teenageři zmizeli už před třemi dny a nejsou k nalezení. Jejich rodiče zmizení nahlásili a od dneška se stali pohřešovanými. Jejich jména jsou: Dylan O'brien, Nate Parker a Harper O'neil. Děti jsou nezletilé a posledně byly viděni v LA na ulici Baker Street 546. Pokud jste je někde viděli, ohlaste to na policii."

"Děkuju, Natalie a teď se vrhnem na sport a poté na počasí...."

Dál jsem už neposlouchala. Byla jsem jako v tranzu a jediné co jsem chtěla udělat, bylo vyškrábat těm idiotům oči. Co tu vlastně ještě dělám?! Naši musí být strachy šílet a já se tu spokojeně láduju a koukám na televizi.

Byla jsem na ty dva naštvaná, ale také jsem byla naštvaná na sebe. Utřela jsem si neposlušné slzy ze vzteku a podívala se Natea, který si vedle mě s úsměvem sedl. Úsměv ho ihned přešel, když se na mě podíval.

"Co se stalo?" Zeptal se.

"Nate, prosím, já už chci domů."

Lehce se zamračil a poté se podíval na Dylana, který začal mluvit.

"Nate, má pravdu. Jedeme domů, naši už musí být posraný až za ušima." Ozval se Dylan.

S pořád zamračeným obličejem se na mě podíval, za ucho mi zastrčil pramen vlasů a pohladil mě po tváři.

"Slib mi, že jim řekneš, že si se mnou šla dobrovolně. Slib mi, že na mě budeš myslet i kdyby ve zlém, prosím Harper."Zaleskly se mu oči.

Nakonec jsem přikývla.

"Tak si pojďme zbalit a odjedeme." Dodal ještě.

S Dylanem jsem jen kývli na souhlas a šli si balit.

***

Před domem:

Chvilku jsem nervózně stála před dveřmi našeho domu. Nakonec jsem zaťukala a čekala až někdo otevře. Během vteřiny se dveře otevřeli a před nimi stála máma s obrovskými kruhy pod očima. Když zvedla pohled a uviděla mě, div štěstím nezakřičela.

Držela mě v silném objetí a já skoro nemohla dýchat. Přesto jsem ji objetí s láskou vracela. Samozřejmě mě přišli přivítat i ostatní lidi a Coco.

Máma ještě zavolala tátovi do práce, který se během pěti minut objevil mezi dveřmi a z jeho pevného objetí mě nechtěl pustit.

A teď je čas vysvětlování...

Hrnuli se na mě jedna otázka za druhou a já nestíhala odpovídat.

Zhluboka jsem se nadechla a začala mluvit.

"Byla jsem s kamarády na chatě, kde nebyl signál a já vám nestihla napsat." Řekla jsem jednoduše.

Oba rodiče na mě vyjeveně koukali a pak mě se zákazem ven poslali spát, protože bylo opravdu pozdě. S úsměvem na rtech jsem šla ke mně do pokoje a hned unaveně skočila na postel.

Konečně doma....

Omlouvám se za to, že jsem se dneska moc nezaměřila na detaily, ale prostě to stručně napsala. Už jsem celkem unavená, ze všeho, co se okolo mě děje 😂. Tak snad se vám ta odfláknutá kapča líbila :)).

-Nat