Obsessive Love

12.

Harper o týden požději:

Nejtěžší část celého mého týdne? Vyhýbat se a ignorovat Nate-a. Byl snad všude a já neměla sílu se mu podívat ani do očí. Sice Dylana jsem pozdravila, ba dokonce obejmula, ale Nateovi nemám chuť říct ani to pitomé "ahoj". Pořád jsem totiž nezapomněla na to, co udělal, ale i přesto mi nějakým způsobem...chybí?

"Co si tak zamlklá? A odkud znáš ty nový?" ptala se mě se zájem Ashley.

Povzdechla jsem si."Ti  'nový', jak ty říkáš. Jsou Dylan s Natem. Nate je brácha Caluma. A zamlklá nejsem, jen nemám náladu mluvit. Dneska nemám náladu na nic." Svraštila jsem obočí.

"Stalo se něco? Něco, co bych měla vědět?"

"Asi jen to, že jsem totálně zmatená."

"Z čeho? Z toho, že tě Colton zase balí? To je jednoduchý, prostě..."

"Ne, z tohohle ne. Je to něco jiného." Polkla jsem na sucho a se skleněnýma očima jsem na ni pohlédla. Z oka mi vytekla kapka horké slzy.

"Harper, krucinál, co se s tebou děje?!"

"Já nevím." vzlykla jsem.

Ashley mě vzala do jejího objetí. Cítíla jsem se tak prázdně. A také jsem si začala uvědomovat, že předtím, než se objevil nějaký Nate, tak můj život byl jen nudný streotyp. Ráno vstát, jít do školy, po škole jít domů, učit se s Ashley. Večer projíždět facebook a pak spát.

Tohle je můj život. Jeden velký stereotyp, kterého se bojím. Budu tohle dělat celý život. Neměla bych Nateovi spíše poděkovat, že mi udělal život o něco zajímavější? A i když jsem se skoro při každém okamžiku s ním bála, pořád to bylo lepší, než sedět doma a přemýšlet nad smyslem života. Ale pořád je tam ten odpor, co k němu mám.

Odpor, co se každým dnem aspoň o trošku zmenšuje...

"Mám tu přespat?"

"Ne, to je dobrý. Chci být sama." smutně jsem se na ni usmála.

Chápavě přikývla odešla s tím, že když se něco stane, mám ji napsat.

Zhluboka jsem se nadechla a utřela si mokré tváře. Citím se jak nějaká citlivka. Jenže, co mám teď dělat? Jít k Nateovi a říct mu, že mu děkuju za to, jak mě děsil? Trošku na hlavu ne? Vůbec nevím,  co mám dělat.

Navíc tady v L.A. taky moc dlouho nepobudu, protože přemýšlím o tom, že se přestěhuju. Konec školy je doslova za dveřmi a o tom, že se odtud stěhuju ví jen Ian. Takže další starost navíc. Vážně skvělý...

Teď bych, ale měla vyřešit problém s Natem. Dobře, nic víc než k němu jít mě nenapadlo. Třeba mě to napadne cestou. A nebo taky ne...

To už jsem, ale do ruky brala mobil a psala Dylanovi, kde Nate bydlí. Než jsme se dostali ke konečné odpovědi, tak to trvalo. Vážně ty otázky typu "Takže Harper nám jede po Natovi?", nebo "Někdo si chce udělat dobře od pana Párka, co?" byly fakt zajímavý.

***

"Nečekaně" bydlí v bohaté čtvrti. Fajn, pořád nevím, co mám udělat nebo říct. Uklidni se Harper. Klidně to můžeš otočit a jít zpátky.

Ale moje nohy jak si neposlechly a šly si kam chtěly.

Z hluboka jsem se nadechla, když jsem stála před dveřmi svého stalkera. Bože to zní divně.