CAMREN - jednodílovky

Camzzi

Uf! stihla jsem to... psané narychlo, takže nic moc... snad to příště bude lepší

Znáte ten pocit, když máte špatný den, nebo náladu, nebo ať se stane cokoliv, vždy vám zvedne náladu jen pohled na nějakou osobu? Tak to přesně zažívám, když potkávám Camilu.

Začalo to úplně nevinně. Potkávala jsem Camilu často na chodbách. Vždy měla vlasy hezky učesané a chodila oblečená, jak se sluší na mladou slečnu, upraveně a elegantně. Na zádech měla batoh, jistě plný knih a v rukou držela další sešity a učebnice. Byla vlastně v celku nenápadná. Ale přesto vyčnívala svým vzhledem a tím jak zní vždy vyzařovala příjemná energie, nebylo by člověka na kterého se neusmívala a to jsem obdivovala. Přestože se dokázala bavit se všemi, moc přátel neměla, protože žila život pilného studenta a těch na naší škole mnoho nebylo, ale co se týče učitelů... vždy byla předhazována jako příklad i starším studentům, včetně mě. Byla jsem úplný opak, ne že bych patřila ke studentům, kteří tajně kouří na záchodech a šikanují mladé prváky, to ne, nejsem takový blb. Ale patřila jsem mezi ty drzé žáky, kteří musí mít poslední slovo ať to stojí, co to stojí a je jim jedno, že mají pak horší průměr. Byla jsem taky často strůjcem různých problémů, ale naštěstí tu byly další lumpárny, do kterých jsem byla zapletena, ale na nic se nepřišlo. A byla jsem spokojená s tím jak to je, každý na škole mě znal, i učitelé, někdy ne moc v dobrém, ale znali mě. Na chodbách jsem zdravila skoro každého a oni mě, přiznávám, že někdy nemám ani potuchy o koho jde. Ale vždy když jsem ji viděla... nutilo mě to se někdy nad sebou zamyslet, že bych mohla mít lepší známky, vždyť ani nevím, co budu dělat se svou budoucností.

Vlastně jsem se ani nebavily, potkávala jsem ji na hodinách tělocviku, snad jediný předmět, kde jsem mohla být lepší než ona. Byla dost nemotorná, ale její postava ve sportovním oblečení bylo něco z čeho jsem nemohla spustit oči a věděla jsem, že nejsem jediná, ale nikdo se k ní neměl nijak víc, protože to byla prostě Camila. Moc jsem to nechápala, já se s ní nebavila spíš z důvodu, že se prostě neznáme i když mě zná každý a baví se se mnou každý, nevím proč mi dělalo problém se s ní dát do řeči. A pak jsme se potkávaly na Hodinách umění, což byla hodina, kde jsme se vlastně kulturně vzdělávaly, volitelný předmět. Často jsem nestíhala číst knihy na které jsem poté měla prezentaci, ale vždy se to nějak zvládlo, ale bylo mi jasné, už jen z jejich dotazů, že ona o té knize už ví dávno mnohem víc než já, a než i snad samotný autor. Byla prostě chytrá.

Jak říkám, začalo to nevinně a moc jsem se nebavily. Až jednou, kdy jsme jeli s Hodinami umění do divadla místo školy. Vzala jsem si na sebe černé šaty a kabát namísto své slavné kožené bundy a roztrhaných černých džín. Své vlasy jsem ale nechala rozpuštěné, jako vždy. Sebrala jsem kabelku a klíče od auta, než jsem naskočila do svého červeného mustanga a vyzvedla Mani a Dinah. Na nádraží, kde jsme se měli všichni sejít, jsme dorazily jen tak tak, častý případ u mě.

Všichni už tam byli, včetně Camily. Překvapila mě, neměla ve vlasech mašli jako vždy, měla na sobě lehounce modré šaty, co vlály kdykoliv se pohnula, stejně jako její vlasy. Vedle ní stála Ally, dívka se kterou jsme se znaly i my, ale nechodila už na naší školu, byla tu zřejmě jako doprovod do počtu, protože měla vždy výborné známky, tak nebyl problém zařídit, aby se účastnila školních akcí i když už na naší školu nedochází.

„Ally!" Zakřičela hned Dinah a vrhla se k nim. Dinah se sem tam bavila i s Camilou, tak ji asi nepřišlo zvláštní tam takhle vlítnout... i když... byla to Dinah, té by to nevadilo tak ani tak. Nasadila jsem svůj sebejistý úsměv a začala se chovat lhostejně, jako to dělám vždy, když někoho neznám a chci se zapojit do party.