Wrong Message | Namjin

14.

Probudil jsem se s bolestmi hlavy. Uslyšel jsem otravný zvuk mobilu. Chtěl jsem vzít mobil do ruky a hodit ho někam hodně daleko, abych ho nemusel poslouchat. Ale to bych svému miláčku neudělal. Nakonec jsem se rozhodl jenom ubrat zvuk. Když jsem ho vzal do ruky, hned jsem si všiml několik zpráv od Seokjina.

Seokjin: Hned mi odpověz

Poslední zpráva co mi od něho přišla. A další se moc nelišily. Co po mě chce? Sjel jsem trochu vyš, abych se podíval na starší zprávy. Od první zprávy, kterou si nepamatuji. Asi hodinu, od doby, kdy jsem přišel na párty.

Namjoon: Říkal jsi, že se sejdeme
Namjoon: Proč se nechceš sejít?

Seokjin: Chci se sejít

Namjoon: Tak se sejdeme

Seokjin: Dobře

Namjoon: Kde jsi?

Seokjin: Za tebou

A to bylo z toho dne všechno. Další zprávy mi přišly až dnes ráno. Nevěděl jsem, co se děje a chtěl se Jina na všechno zeptat. Ale hned se mi udělalo blbě a já rychle utíkal na záchod.

Když jsem se vrátil, znovu jsem zalezl do postele. Chtěl jsem se ho zeptat na tolik otázek, ale teď jsem prostě nemohl. Přetáhl jsem deku přes svojí hlavu a snažil se znovu usnout. I když přes bolest hlavy to bylo skoro nemožné, jsem nakonec usnul.

Sladké a plné rty se na mě přilepily a líbaly ty moje. Slastně jsem zavzdychal a osobu jsem si přitáhl blíž. Naše rozkroky se o sebe znovu otřely a já znovu zavzdychal. Druhá osoba se nad tím jenom pousmála. Nebyl to typický smích, ale úplně jiný. Naprosto dokonalý. Zvedl jsem zrak a před sebou uviděl skoro stejně vysokou osobu jako já. Byl to kluk, s krátkými vlasy, dokonalým úsměvem, a krásnými oči. „J-jine." Řekl jsem s potíží. Ze začátku jsem si ani nebyl jistý, zda je to můj hlas. Ale byl, aspoň myslím. Jin položil své velké ruce na mojí hlavu a jemně mě pohladil.

Pak už jen vidím, jak Jin ležel na posteli a já nad ním. Oba dva jsme byli nazí a líbili jsme se. Naschvál jsem se otíral o jeho rozkrok, protože jeho steny, bylo pro moje uši jako nejlepší písnička.

„Opravdu nechceš jít ke mně?" Zeptal jsem se ho, když jsme oba stáli před mým domem. Věděl jsem, že sotva stojím a proto jsem byl rád, když mě Jin opřel o něco na mé zahradě. V tu chvíli mě nezajímalo, co to bylo. Byl jsem rád, že můžu jakž tak stát. Jin jen zavrtěl hlavou a přišel ke mně blíž. Dal mi pusu na čelo. „Necháme to na jindy zlato. Stejně si tohle nebudeš pamatovat." Znovu se usmál a políbil mě. „Budu si to pamatovat." Bránil jsem se. I když jsem nejspíš věděl, že nebudu.

„Dobře, dej mi zítra vědět, jestli si to budeš pamatovat." Zasmál se, zamával mi a odešel.

Zatím jsem rukou šáhl do kapsy a chtěl si odemknout, ale nemohl jsem najít klíče. Proto jsem se rozhodl přenocovat na zahradě. Dneska už nebylo tak chladno jako minulé dny a spaní na čerstvém vzduchu je celkem zdravé. Ani jsem se nenadál a opravdu jsem spadl na zem. Hned se mi zavřely oči a já usnul.