In The Name Of Triangular Love

Prolog

Jen si melancholicky povzdechnu nad dopisem, který jsem právě dopsal. I když se to v téhle době vidí už jen zřídka kdy, skutečně jsem napsal mé písemné vyjádření jedné osobě.
Pozorně jsem si ho po sobě pročítal a při tom jsem cvakal s propuskou. Nebylo to hlavě kvůli pravopisným chybám, ale chtěl jsem si být jistý, že jsem na něco nezapomněl nebo, že je to tak, jak jsem chtěl.
Stiskl jsem rty a pomalu mrkl, když jsem dočetl poslední větu. Dopis byl velmi důležitý, protože jsem ho chtěl dát osobě, do které jsem se zamiloval. Nikdo o tom neví a já se teď těmito slovy na papíře pokusím danné osobě vyznat. Jen nevím kdy. Zítra zřejmě ani nepůjdu do školy.
Odložil jsem propisku, opřel si hlavu o loket a opět vzdechl. Bylo už pozdě večer a já začínal být unavený. Ale to mi zrovna starosti nedělalo. Do školy se popravdě hrozně stydím jít. Po tom co mi dnes udělal JJ a jeho sebranka se stydím vůbec dýchat.
Abych vše ujasnil, hlavní hvězda školy jménem Jean Jacques Leroy, takzvaný JJ spolu se svou dvoučlenou partou Adama a Troye se rozhodl, že mi budou stěžovat pobyt na střední škole už od prváku. Troy je viditelně obezní a agresivní zrzoun zatím co Adam je jen o půl hlavy vyšší nevychovanec lomeno hulvát než já se snědou pletí a tmavými vlasy, které neustále schovává pod červenou flexou. A JJ, typický středoškolský oblíbenec s černými vlasy na stranu a modrýma očima. Hraje basketbal a je idolem každé školačky. Ovšem kdyby spadl ze svého ega na své IQ, zlomil by si obě nohy, což platí o jeho komplicích.
Neustále si utahují z toho, že podle nich vypadám jako holka. No jo, možná za to můžou moje delší blond vlasy do mikáda a malá a chudší postava, ale to přece není důvod někoho zesměšňovat od doby, co překročil práh školy. Já ale zastávám názor, že je irituje jedna moje ojedinělá vlastnost, kterou jejich ostatní oběti nemají. - Vzdor. Nemám ve zvyku se komukoliv podřídit nebo se před ním plazit, protože se jich bojím. Jich se nebojím a dávám jim to viditelně na jevo. Nelíbí se jim, že se se mnou těžko zametá a zkouší vše proto, aby mě zlomili. To se jim ale nikdy nepovede. Moje hrdost a důstojnost přesahuje jejich drzost a banalitu. Mohli by mi provést tu nejhorší věc na světě a stejně bych jim neprokázal respekt ani bych se jich nebál.

Dneska se ale opravdu snažili. Po škole si mě odchytili ještě na pozemku školy. V šatnách si mě začali dobírat a když jsem jim ostře opanoval, zatáhli mě za budovu školy a na trávníku mě zmlátily do bezvědomí. Troy to celé natáčel a když jsem se probudil, uvědomil jsem si, že ležím v kontejneru. Bolelo mě celé tělo, ale na obličej mi vcelku ani nesáhli až na pár facek za drzost a modřinu na tváři. Nechtějí mi totiž způsobit nápadné známky násilí na viditelných místech, tak se snaží soustředit všechny kopance a rány do těla.
Když jsem vylezl z kontejneru, zjistil jsem, že jsem tam ležel dost dlouho a bez bot. Musel jsem domů jen v ponožkách.
Když jsem rozbolavělý přišel domů, dostal jsem seřváno, kde se loudám a protože jsem nevoněl z kontejneru zrovna dobře, šel jsem hned do sprchy. Rodičům jsem se nikdy nepřiznal, jak to je. Vlastně si myslím, že to ví, ale nezatěžuje je, když mě vidí přijít domů střískaného.
Aby toho nebylo málo, po odemknutí displeje na mobilu jsem v ten samý den zjistil, že během mého polomrtvého spánku v kontejneru Troy ještě poslat pár snímků na sociální sítě, takže se o tom dozví celá škola. Fotky mezi odpadky jsou rozhodně nejlepší způsob, jak člověka zahanbit.
Abych byl přesný, není mi jedno, že si ze mě dělají fackovacího panáka. Jsou tři a já jen jeden, což mě dostává do značné nevýhody a vím, že každý boj s nimi je předem prohraný, ale já se prostě nevzdávám. Zároveň si ale z hloubi duše přeju, aby mi dali pokoj. Vše je tak o dost těžší. Sám vím, že mou paličatostí věci taky nezlepšuju. Jenže to ani ti, kteří z nich mají strach a nechají si vše líbit. Nich se tím nevyřeší tak jako tak.
Důvod mého vzdoru má alespoň pro mě smysl. I když vím, že s každým křivým slovem proti nim nebo při každé rvačce jsem nakonec bez šance, protože jsou na mě tři. Nebudu jen stát a dělat jim hračku. To ať mě raději zmlátí do nevědomí.
Jestli jsem to někomu ve škole řekl? Ne. Proč taky? Nemyslím, že by se tím mělo něco vyřešit. Problém je, že u většiny učitelů je vůdce těch tupců JJ, oblíbenec, takže by mi nemuseli věřit. Jsem totiž ten, na kterého si všichni zasednou. Možná za to může můj přístup k ostatním. Nejsem nikdy příliš milý. Vlastně naopak. S nikým se nebavím, jsem vlk samotář. Díky tomu si ze mě nikdo krom těch oslů neutahuje. Jsem sám. Jediný, kdo se se mnou má pořád potřebu bavit je moje spolužačka Mila a můj třídní učitel Viktor Nikiforov. Vlastně to není tak úplně jen učitel. Je to složité a možná i divné, ale mám pocit, že jsem se do něj zamiloval. Dopis, který jsem teď napsal je ve skutečnosti pro něho.
Důvodem mého zamilování je, že je Viktor tak jiný. Rozhodně nepatří k těm zeschlým schránkám bez života, který vám jen sosaj příhodně dobrou náladu. Je mladý a jiný než ostatní. Od začátku mi přišlo zvláštní, že se o svou třídu stará jako celkem velmi důkladně, jde mu o udržení dobré morálky a hlavně komunikaci a dobré vztahy. Což jsem mu ovšem já jakožto ta černá ovce již od začátku stěžoval. Nejprve mě Viktor nehorázně vytáčel různým vyptáváním nebo postrkování o mé asociálnosti, ale nakonec jsem si k němu chtě nechtě vytvořil jakýsi vztah a do svého osamělého světa pustil právě jeho. Líbilo se mi totiž, když ke mě vždy po poslední společné hodině přišel a popovídal si se mnou nebo mě k sobě do kabinetu pozval na šálek čaje. Popravdě, mluvím s ním častěji než s tátou. Táta pořád jen pracuje a nemám pocit, že by se o mě někdy zajímal alespoň z poloviny jako Viktor. A je na mě velmi přísný a nepamatuju si, kdy mi řekl něco hezkého. Jen samé řeči o povinnostech a práci. Máma je na tom trochu líp, ale zdá se mi, že její svět se točí po většině jen kolem ní. Proto jsem už od malička trávil nejvíce času jakožto s členem rodiny s dědečkem. Nebyl by týden, kdybych za ním nepřišel na návštěvu. Dalo by se říct, že u něj napůl bydlím. Ale zpět k tématu. Viktor je teď něco jako moje odreagování od těch idiotů ve škole. Samozřejmě že jsem mu o nich nic neřekl, ale když si s ním povídám, je mi líp. A nejen to, je moc vztřícný a pomáhá mi s angličtinou, která mi moc nejde.
Mám pro Viktora city, dřív jsem si to nechtěl připustit, ale je to tak. Mám pocit, že jsem se opravdu zamiloval. Nevěděl jsem o tom, že mám slabost pro stejné pohlaví a nechtěl jsem se tak přijmout, ale ...nakonec jsem se smířil s tím, že holka jako taková mě stejně nikdy nepřitahovala a ani nikdy nebude.
A ano, jsem naprosto stotožněn se školním zákonem, který zakazuje učitelům mít se studenty milostný vztah. Štve mě to, jsem s tím smířený, ale zároveň Viktora z povzdálí miluju a doufám, že ke mě chová stejné city, jako naivní holka. Dlouho jsem přemýšlel, že mu to řeknu a tak jsem napsal ten dopis, který o všem vypovídá.
Vždycky se mě ptá, co pro mě znamená, ale já mu vždycky odpovím, že nevím. Lhal jsemmu, protože si nebyl jistý s načasováním.
Řekl mi, že mu můžu říct cokoliv. Asi z toho bude překvapený, ale vědět by to mohl. Proč ne? Nikdo neví, že jsem na kluky a že ho miluju.
Zvedl jsem se od stolu, vzal dopis, složil jo na polovinu a chtěl si ho dát do tašky na zítřek, ale zarazil jsem se. Možná bych měl ještě počkat a taky zítra nechci do školy kvůli té ostudě. Tak jsem dopis položil na noční stolek a rozhodl se jít spát.
Rodiče mi do pokoje nechodí a máma neuklízí tak jak by měla, takže se nemusím bát, že ho někdo objeví a přečte. Ale i tak mi to nedalo a založil ho do velké knížky, kterou jsem si půjčil od táty kvůli úkolu do občanské nauky.
S klidným vědomím jsem tedy zhasl a šel spát.