In The Name Of Triangular Love

Šílenej nápad a ještě šílenější prosba

Yuri

,,Aha...a kdy přesně jsi mi to jako chtěl říct?" Zeptal jsem se a vyčítavě se na něj zahleděl.
Nechci, aby ode mě odešel. Nedovedu si bez něj představit ani den!
,,Řekl mi to trenér v ten den, co jsem tě našel zřízeného na těch záchodech a tím mi to vypadlo. Chtěl jsem ti to říct hned, ale stalo se hrozně moc věcí kolem a já na to zapomněl." Řekl omluvně a já uhl nešťastně pohledem. Nechci tu zůstat sám! ,,Kam jedete?" Zeptal jsem se. ,,Do Kazachstánu. Je to státní škola." Odvětil. ,,Až tam?" Zabědoval jsem.
,,Na jak dlouho jedeš?" Hlesl jsem. ,,Na dva týdny." Řekl provinile a já zavřel oči. ,,To je moc dlouhá doba." Zakňučel jsem se zavřenýma očima. On mě pohladil po rameni. ,,Taky mě to štve, ale to nějak zvládneme." Ujistil mě soucitně. ,,Ne, ty to nechápeš....zase budu sám." Vydechl jsem a koukl na něj zoufale. ,,Sice jsou to dva týdny, ale jak to mám zvládnout sám? Nebudu mít nikoho! Nejenom že budeš pryč ty, ale kluci v týmu budou pryč taky a určitě i roztleskávačky." Vyhrkl jsem. ,,Yuri, i když bych to udělal rád, tak se z toho nevykroutím. Máme to povinné." Podotkl se smutnýma očima. ,,Ne, takhle jsem to určitě nemyslel! Nechci, abys kvůli mě zanedbával své povinnosti a omezoval se v tom, co máš rád!" Vyjekl jsem hned. ,,Jen..." Pípl jsem a nešťastně sklonil hlavu. ,,chci být s tebou." Hlesl jsem nešťastně a opřel mu čelo o rameno.
,,Yuri..." Vzdechl bolestně a hladil mě po týlu hlavy. ,,tohle mi nedělej...už takhle je mi hrozně, když pomyslím, jak budeš smutný sám sedět v lavici." Řekl a dal mi pusu do vlasů. ,,Nemůžu jet s váma?" Zamumlal jsem. ,,To není možný. Krom nás jede jen tým roztleskávaček a maskot. Budeme mít nakonec i skutečný zápas, takže jedou i oni." Vysvětlil. Frustrovaně jsem mu zavrčel do ramene a konečně se odtáhl a zamyšleně odvrátil pohled. ,,Budeš na mě myslet?" Koukl jsem na něj. ,,Samozřejmě! Každou chvíli!" Řekl hned. ,,To nesmíš!" Vyhrkl jsem hned káravě a on na mě hodil překvapený pohled. ,,Když na mě budeš myslet, bude tě to rozptylovat a nebudeš týmu přinášet dobré výsledky!" Vysvětlil jsem. ,,Ale...eh..co!?" Vykoktal zmateně. ,,Jako máš pravdu, ale jak bych na tebe mohl nemyslet?" Rozhodil ruce. ,,Vždyť ty tam někde budeš po škole bloudit úplně sám a ke všemu tam budeš s Leroyem a těma ostatníma idiotama." Řekl vážně. ,,Leroy by byl to poslední, co mi dělá vrásky." Poznamenal jsem jistě. ,,Dobře, Leroy tě už možná nechá, ale u těch ostatních tomu nemůžeš věřit." Konstatoval. ,,A navíc...bude se ti určitě stýskat a budeš smutnej a už teď mě to moc mrzí." Řekl posmutněle a zadíval se kajícně na mě. Nad tou skutečností jsem stiskl rty.
Ano má pravdu, bude mi moc chybět a bude to pro mě šíleně těžké, ale když mu to takhle ztížím...jeho soustředění bude úplně zbytečné, protože se nebude pořádně koncentrovat a zápas taky neodehraje jak by měl.
Z hluboka jsem se nadechl a položil mu ruku na raneno. ,,Myško, budu v pohodě. Nějak to zvládnu. Nakonec jsou to jen dva týdny...horší by byl třeba celý měsíc, takže to nebude tak hrozné." Řekl jsem vyrovnaně. ,,Budu na tebe myslet a doufat, že všechno zvládneš. Budu s tebou v duchu." Usmál jsem se na něj. On se na mě podíval s přivřenýma očima. ,,Ty hrozně kecáš." Řekl s podezíravým pohledem. Jen jsem zmoženě vydechl. ,,Víš jak je těžký to kvůli tobě hrát věrohodně?" Odsekl jsem a poraženě sklonil hlavu. ,,Nechci, abych tě rozptyloval a dělal tě slabším. Musíš být silný a soustředit se, až tam budeš." Povzdechl jsem. On mi chytil hlavu do dlaní a koukl mi vážně do očí.
,,Nikdy jsi mě nedělal slabším...právě naopak. A proto bych tě potřeboval u sebe." Hlesl vážně. ,,No, a jak to chceš udělat?" Zeptal jsem se beznadějně. Pustil mě a nešťastně se ke mně otočil zády. ,,To nevím...ale musíme něco vymyslet." Prohlásil.

...

Už asi po sedmé jsem se přetočil v posteli, když jsem místo snahy usnout soustředil mysl.
Bylo už asi kolem 11: 24 a já pořád myslel na to, jak by se dala vyřešit ta patálie s Bekovým soustředěním. Asi po třetí jsem nespokojeně zavrčel a Potya se ode mě raději přesunul na druhou stranu postele.
Co když se mu schovám do kufru, nebo uplatníme trenéra? Jen jsem si povzdechl. ,,Yuri, už ani nepřemýšlíš reálně." Zamumlal jsem a přetočil jsem se na záda. Zahleděl jsem se na svoje fosforové hvězdičky na stropě, které už zářili jak stroboskop.
Všechny byly hezky u sebe a žádná nebyla sama. I když to bylo primitivní, záviděl jsem jim. Protože si připadám jako hvězdička, od které se ostatní odtrhnou a hlavně od ní odejde i ta nejdůležitější ze všech. Zavřel jsem oči a nešťastně se zamračil. ,,Dva týdny..." Vzdechl jsem. Někomu se to může zdát jako krátká doba, ale pro mě je to nepředstavitelné číslo.
Převalil jsem se na bok a už jen klidně ležel. Zřejmě se budu muset smířit s tím, že ho nechám jít. Sice na sebe máme ještě dva týdny, ale co pak? Prostě odejde.
,,Beku..." Vzdechl jsem a schoulil se do klubíčka.
Uslyšel jsem zamroukání a v tom se ke mě přitulil kocour. Zřejmě zaregistroval, že jsem se uklidnil a smířeně trucuju. ,,Myško..." Hlesl jsem a ovinul kolem něj ruce.
Zavřel jsem oči a myslel na to, co řekl Otabek: Musíme něco vymyslel!
Něco mi říká, že nad tím teď přemýšlí stejně jako já.
Znovu jsem si oddechl. ,,Jen hráči, roztleskávačeky a maskot..." Vydechl jsem. K hráčích bych se nemohl připojit, nepřežil bych na hřišti ani minutu po zahájení zápasu. Škoda, že není volnej maskot. Sice bych si připadal jako magor tajtrdlíkující v kočičím pyžamu kolem hřiště, ale i tak bych mohl být s Bekem. A holka nejsem, abych mohl být v týmu roztleskávaček. Na to jsem vytřeštil oči. Kdo říkal, že jako roztleskávačeka musím být holka!?
Prudce jsem se posadil a Potya ze mě opadl s káravým zamňoučením. ,,Mám to!" Vyjekl jsem rozzářeně. Hned jsem vzal do ruky mobil. Napsal jsem Otabekovi: už to mám! Vím jak být s tebou! 😘😘
Ani ne do minuty mi přišla zpětná zpráva: Co? Povídej!
Odepsal jsem mu, že je to na dlouho a že mu to povím hned zítra. Cože? To mě necháš náplého až do zítřka? Vždyť teď celou noc provzdychám nedočkavostí 😟😩
Na to jsem odepsal: Taky z toho nejspíš do rána zdechnu, ale tohle budeme muset vyřešit osobně...