In The Name Of Triangular Love

Odpuštění a opora

Jako bych nemohl přestat plakat. Tiskl jsem Viktora kolem pasu a ryl čelo do jeho hrudě tak silně, jako bych se do něj chtěl schovat a nikdy neopustit jeho tělní azil. ,,Yuri...už je to pryč. To nic." Uklidňoval mě Viktor velmi něžným tónem a pořád mě až láskyplně objímal a hladil po hlavě, jako bych byl snad jeho dítě.
Svým způsobem to na mě začalo působit skutečně mateřsky a já se konečně přestal tak úpěnlivě vzlykat. Cítil jsem z jeho objetí, že hřejivé a ochranářské. Přitulil jsem se k němu o něco nezněji, ve stylu jako bych snad nechtěl, aby mě už víckrát opustil a zakňučel. ,,Neboj se...budeš v pořádku." Hlesl mi do vlasů, když opíral svou hlavu o mou. Ze zavřených očí mi pořád tekly slzy, ale už jsem vzlykl jen občas. Dýchal jsem konečně klidně a lehce se třásl. Takhle jsem setrval ještě několik minut, než se zase ozval Viktor: ,,Je to lepší?" Zašeptal. Jen jsem stiskl rty, kývl a pomalu se od něj odtáhl. Otřel jsem si nos a pořád skláněl hlavu. ,,Yuri..." Vzdechl soucitně a jemně mi vzal hlavu do dlaní. Podíval jsem se na něj ubrečenýma očima se zničeným výrazem. Jen udělal lítostný pohled a palci mi utřel slzy.
Pak ruce odtáhl a odhrnul mi vlasy z krku. Vím na co se díval a tak jsem jen bezduše koukal vpřed. Jeho prsty sjely na mé paže a jely dál až na má zápěstí. - I když byl Viktorův dotek něžný, bolelo to. Bolelo to vlastně i když na to nesahal.
Jean si asi neuvědomil, že jeho stisk, je na moje hubené ruce příliš silný.
Cítím tupou bolest na obou pažích z vnitřní i vnější strany a na zápěstích, kde je bolest asi nejsilnější. Na všech těchto místech i na krku a dekoltu mám výrazné modřiny.

A aby toho nebylo málo, když jsem při své snaze utéct spadl na zem (protože mě chytil za nohu), pěkně jsem si narazil koleno a loket na pravé ruce.
Předtím jsem si to ani neuvědomoval, ale když už jsem trochu v klidu, všechno to jde k sobě a tělo mi o tom dává vědět.
,,Kdo ti to udělal?" Zeptal mě ustaraně Viktor. Jeho otázka mě donutila si Jeana zase vybavit a taky to, co se stalo.
Podíval jsem se Viktorovi do očí a i přese všechnu snahu mi uteklo pár záchvatových vzlyků. ,,Ne-ne! Neplakej, to je v pořádku!" Začal hned konejšivě a přitáhl si mě opět na svůj již proslzený hrudník. ,,Půjdeme odsud, ano?"

...

Když jsem se zase trošku uklidnil, Viktor mě vzal do jeho kabinetu a udělal mi čaj. Seděl jsem schoulený na jeho židli, usrkával čaje a snažil se vstřebat celé to fiasko. Pořád jsem se trochu chvěl a Viktor se opíral o stůl a ustaraně a zároveň zamyšleně na mě koukal. Po chvíli se mi to přestalo líbit, protože to začínalo být dlouhé.
,,Můžeš se na mě přestat koukat jako bych položil před tvůj kabinet hovno?" Pronesl jsem rozklepaným hlasem od napjatých hlasivek kvůli předešlému pláči.
,,Promiň. Už je to lepší?" Zeptal se hned. Jen jsem kývl a zase usrkl. ,,Dobře. Mohl bys mi povědět, co se stalo?" Zajímalo ho. Nechtěl jsem mu to říkat. Nechtěl jsem to řešit, vůbec jsem na to nechtěl ani pomýšlet.
,,Nechci se o tom bavit." Odvětil jsem bázlivě. ,,Musíš mi to říct, Yuri." Řekl. Jen jsem zavrtěl hlavou. ,,Jsi můj žák a já jsem jako tvůj třídní povinen ti pomoct řešit problémy a pomáhat ti. Jsem za tebe zodpovědný, chápeš to? Takže bych potřeboval věděl, co se vlastně přesně stalo." Vysvětlil mi rázně. Vzhlédl jsem k němu a nejistě na něj koukl. ,,Ale musíš mi slíbit, že to zůstane jen mezi námi, jasný?" Vyřkl jsem neústupně podmínku. On se na chvilku odmlčel a zamyšleně se zamračil. ,,Ale pokud je to vážné, musím to nějak řešit. A ty vypadáš jako by tě někdo zneužil." Upozornil mě. Z jeho odůvodných vysvětlení mého zjevu jsem sklopil hlavu a zase mi bylo do pláče. Bylo to tak strašné. Nejhorší věc na všem byla, že kdybych na Leroye tak agresivně nevyřval moje pocity k němu, zřejmě bych tam ještě teď byl s ním a...
,,Ne!" Vypískl jsem v živé představě zděšeně a dech se mi automaticky zrychlil ,,Yuri!" Viktor mi hned vzal keramický hrníček z ruky, já volnýma rukama obejmul sám sebe a ztěžka rozdýchával opakované trauma v mé hlavě. Stiskl jsem oční víčka k sobě a nakonec jsem se chytil za hlavu. ,,Yuri! Už je to pryč. Neboj se!" Uklidňoval mě starostlivě Viktor. ,,No tak...otevři oči. Jsem tu s tebou." Hlesl a hladil mě po zádech. ,,Otevři oči. Už je to pryč." Trochu to pomohlo a já pomalu našel klidnější rytmus v dýchání.
Otevřel jsem oči.
- Ano, byl jsem v kabibetu. Pryč z toho hnusného tmavého místa s mizernou žárovkou na stropě. Pryč od toho člověka.
Koukl jsem do těch modrých očí plných obav naproti mě a ty moje se začaly plnit slzami. Zakryl jsem si oči rukou a rozbrečel se. ,,Prosím... já už na to nechci myslet." Zakňučel jsem.
Vyktor soucitně oddechl a pohladil mě po rameni. ,,Nebudu tě do toho teď nutit. Určitě sis prožil něco hrozného, ale..." Začal a klekl si přede mě a chytil mě za ruku na mém stehně. Sundal jsem ruku z obličeje a zmateně na něj koukl. ,,...až budeš schopný o tom mluvit. Musíš mi říct, kdo ti to udělal, Yuri. Rozumíš?!" Řekl to skoro naléhavě a ruku mi víc tiskl. Ještě chvilku jsem se na něj díval a pak uhl pohledem a tiše pronesl: ,,Nemůžu." ,,C-Cože? Proč?!" Vyjekl a stoupl si. Chvilku jsem nic neříkal a pak zavřel oči. ,,Nesmí to především vědět můj přítel a...už se k tomu nechci vracet a hlavně to nechci řešit s tou osobou. Už ho nechci nikdy vidět!!" Řekl jsem bolestně. ,,A taky... mám pocit, že jsem to s ním vlastně vyřešil." Přiznal jsem, když jsem si vzpomněl jak jsem mu vyřval do obličeje, jak moc ho nenávidím. ,,Jak to myslíš?" Zajímalo ho a místo dalšího pohlazení vjel prsty do vlasů a to už mi bylo dost zvláštní. ,,Co to děláš?" Znejistil jsem a koukl ostražitě na něj. ,,Nelíbí se ti to?" Zeptal se udiveně. ,,Proč si hraješ s mými vlasy?" Nechápal jsem. ,,Chci jen aby ses uvolnil." Usmál se a znovu mi je projel. Z toho doteku mi přejel mráz po zádech. Teď opravdu nechci, aby na mě někdo sahal. ,,Přestaň." Zašeptal jsem. ,,Proč? Snažím se tě utišit, neboj se." Namítl. ,,Ne, vážně dost." Řekl jsem tiše a sklonil mu ruku dolů. ,,Vždycky jsi tak odtažitý." Vzdechl. ,,Možná je to tím, že jsem si ještě před pár okamžiky prošel né zrovna moc příjemným zážitkem!" Okřikl jsem ho nařkle. On hned pochopil a souhlasně pokýval hlavou. ,,Promiň. Nenapadlo mě to." Řekl omluvně.
Chvilku bylo ticho. Možná bych se měl přece jen svěřit. V tom mi ochranářsky položil ruku na rameno a řekl: ,,Chci ti jen pomoct." Zavřel jsem oči a na chvilku se odmlčel. Jeho pomocná ruka mi připomíná doby, kdy tomu tak bylo celkem pravidelně. Možná je to konečně ten čas, kdy si oba vyjasníme, jak to mezi námi je a usmíříme se. Z té myšlenky se mi koutky roztáhly do mírného úsměvu.
Moc bych chtěl, aby byly věci jako dřív.
,,Řeknu ti to." Hlesl jsem pak a on se ode mě odtáhl. Položil jsem hrnek s čajem na jeho stůl a vydechl.
,,Nikdy předtím jsem ti to neřekl, ale býval jsem dost často šikanovaný." Sklonil jsem pohled a stiskl rty. ,,Nedávno jsem byl obeznámen samotným šikanystou, že mě vlastně miluje. Beka to prý tušil a taky si mě dost hlídal. Dnešek byl vyjímkou a když jsem šel do šaten pro naše věci, našel jsem ho v tom starém kumbálu." Hlesl jsem a zavřel oči. ,,Chtěl jsem prostě odejít, ale on mě zatáhl do dveří." Nemohl jsem mluvit dál, protože jsem bojoval s návalem pláče. ,,O co šlo?" Zeptal se vážně Viktor. Dal jsem si ruku na oči a nadechl se. ,,Asi se mě snažil..." Nemohl jsem to říct. Bylo mi čím dál víc do breku. Zakryl jsem si oči oběma rukama a naplým hlasem od pláče jsem se snažil oklikou vysvětlovat: ,,On na mě sahal... líbal mě a..." Zbytek jsem nedořekl a rozbrečel se načež mě Viktor hned soucitně objal. ,,Yuri...je mi to tak líto. To je strašný!" Poznamenal soucitně a tiskl si mě k sobě. ,,Naštěstí k ničemu nedošlo." Ujistil jsem ho, když jsem zase získal kontrolu nad pláčem s posmrknutím a otření slz se od něj odtáhl, abych mohl pokračovat.
,,Nebylo to znásilnění... alespoň z jeho strany určitě ne." Zamumlal jsem. ,,Dělal to nevědomě. Je strašně zoufalý. Původně se mi chtěl zřejmě jen omluvit, ale přeskočilo mu a..." Nemohl jsem dál zadržovat pláč. Bylo to strašný a myslet na to znovu moc nepomáhalo. Schoval jsem si obličej do ruk a prostě brečel. Po chvilce jsem pocítil Viktorovo hlazení po vlasech. Tentokrát mi přišlo celkem vhod. Nebyly to hravé a vábivé pohyby, ale snad mateřské a konejšivé hlazení.
Do mysli mi naskočil Otabek, kdo mě obejme a ukonejší tak jako vždycky. Co budu bez něj dělat? Teď, když je to všechno tak na nic! Chci být s ním. Ale horší představa, která mě bude tížit ještě víc je otázka, co budu dělat, až se to Otabek dozví? Bude chtít Leroye zabít, a to doslova. Lhát mu nemůžu a ani to zřejmě při vší snaze kvůli modřinám a cucflekům nezakryju.
,,Jsi si jistý, že to nechceš řešit?" Oslovil mě Viktor a já jen zakrýval hlavou. ,,Jak jsem říkal, hlavně to nesmí vědět Otabek. Aspoň zatím ne." Upozornil jsem ho. ,,Proč by to zrovna on neměl vědět? Bojíš se, že by žárlil nebo by ti to dával za vinu?" Napadlo Viktora. ,,Troubo." Utrousil jsem jen ponuře. ,,Né, jen nechci, aby z toho kluka vymlátil duši. Šel by si to s ním určitě hned vyřídit. Umí se moc dobře ovládat, ale v takovém případě, bych sám nevěděl, čeho by byl schopný." Zamyslel jsem a o to víc mě to znepokojilo. ,,Navíc ho strašně nesnáší a ví, že se do mě zamiloval, takže by to mělo strašné následky." Usoudil jsem do finále. ,,Řeknu mu to. Ale dokud bude na soustředění, nesmí vědět nic." Usoudil jsem a Viktor vypadal, že by se hodilo vysvětlení. ,,Podle mě tam pojede daleko klidnější, když mě tu nechá s vědomím, že jsem třeba nemocný, než když mu řeknu co se doopravdy stalo. A chci, aby do Kazachstánu odjel, protože se uvidí s jeho mámou, kterou dlouho neviděl."
,,Dobře, to dává smysl." Hlesl tiše a pořád mě hladil. ,,Stejně nechápu, proč toho kluka bráníš, po tom co ti udělal teď a dlouho před tím." Utrousil Viktor a dlaní i pohledem mi jemně přejel po bolavé ruce s modřinami a já se nad jeho polo-otázkou zamyslel. Určitě ho nebráním. Není to ani tak, že bych ho za jeho depresi omlouval a snažil se ho krýt. Z části je to určitě tak, jak jsem prve řekl: Kdybychom to nahlásili na policii a následovaly by výslechy nebo tak, tak samozřejmě s osobou, která na mě měla spáchat zločin. Už teď vím, že takovou hnusnou vzpomínku, nikdy nedostanu z hlavy. Ješte teď je mi z toho naprosto příšerně.
A teď si uvědomuju, že snad nikdy předtím se mu to nepovedlo, ale mám z něj od teď strach. Nedovedu si představit, že bych ho měl kdekoliv sám potkat. Děsí mě jen pomyslet na to, ho znovu potkat. Co když mu zase přeskočí? Dokážu zase nějak vyváznout? - Těžko...
Když se ještě vrátím k té policii, nakonec nedošlo k nejhoršímu a i kdyby to neřekl on, tak buď já nebo by sami poznali, že není v pořádku. - Což by ho svým způsobem zachránilo a oni by ho maximálně poslali na léčení. Takže čeho bychom dosáhli? Je to k ničemu. Taky si myslím, že další vymáhání spravedlnosti nejsou při jeho 'spytačnímu masochismu' na místě. A Otabeka do toho nechci tahat protože nejen že by ho umlátil k smrti (i když by si to zasloužil), ale ani by mě tu nenechal samotného a neodjel by do Kazachstánu a já chci, aby byl chvilku s mamkou. Samotnému mi rve srdce, že tu pravděpodobně budu muset zůstat a popřípadě navštívit psychologa nebo tak, protože očekávám při nejlepším nával nočních můr a schýzy.
A je to všechno jenom Leroyova vina! Vážně by si zasloužil pěknou nakládačku, ale zároveň si říkám, že už si ji někde dává sám (obrazně řečeno). Nemusím číst myšlenky, abych věděl, co se s ním teď pravděpodobně děje. - Je tak hluboko v prdeli, že se bojím nejhoršího. Po tom, jak se probral z toho tranzu, pustil mě a děsně si to v breku vyčítal a když si vzpomenu na jeho zápěstí ruk, můžu jen typivat, jak si ublíží teď. Nejhorší asi je, že si zřejmně po své jisté změně nedokázal představit, že by mi znovu ublížil. Jenže dneska...
Dneska se odepsal úplně. Ale i když všemu tomu dokonale rozumím, nedokážu mu odpustit. Nenávidím ho, protože je to všechno jeho vina. Proč na mě prostě nemohl zapomenout? Věděl, že je to nemožné, protože už někoho dávno mám a Jeana vážně nechci a přesto šel hlavou proti zdi jako beranidlo. A co z toho má? Je vážně strašně blbej. Ať mě milovat jakkoliv... určitě by to hvězda jako on dříve či později strávila, nehledě na to, jak moc se podle něj změnil. Motá se kolem něj nespočet holek a pokud se teda kvůli mě změnila jeho orientace, určitě narazí i na nějakýho kluka. Někdo jako byl on si tohle podle mě v klidu mohl dovolit, ale on se prostě zabednil a rozhodl se jen pro jediné řešení, které bylo bohužel předem dávno ztracené. A ztratil i svou reputaci a lidi kolem sebe.
Ten člověk je strašnej hňup a třeba to neví, ale ubližuje tím jak okolí, tak hlavně sobě.