In The Name Of Triangular Love

Ve jménu lásky

Yuri

,,Máte přání?" Zeptala se nás starší dáma s brýlemi na recepci. ,,Chtěli bychom navštívit Jeana Leroye. Bylo by to možné?" Zeptal jsem se. ,,To je zvláštní." Řekla a tázavě si nás prohlédla. ,,Jste taky jeho kamarádi?" Zeptala se. ,,Emh...spíš...známí. Proč?" Zajímalo mě. ,,Jste druzí, kdo ho už přišel navštívit." Odvětila. Otočil jsem se na Otabeka a zamyšleně jsem se zamračil. Byla to snad Isabel? ,,Rekla, že půjde, až mu bude líp." Informoval mě, jako by mi viděl do hlavy. ,,Kdo tu tedy byl?" Otočil jsem se na tu dámu. ,,Nějaký vysoký kluk. Prý to byl jeho kamarád. Je to sotva čtvrt hodiny, myslím. No každopádně, pokud za ním chcete taky tak ho najdete v čtvrtém podlaží na oddělení vám už sestry pořadí." Řekla. ,,Mmm hmm, děkujeme." Odkývl jsem a za ruku vedl Otabeka k výtahu.
,,Kdo myslíš, že za ním byl?" Zajímalo mě, když jsem stiskl tlačítko pro přivolání výtahu. ,,Nemám ponětí. Taky by mě to zajímalo." Usoudil. ,,Možná to byl-" Moje filozofování přerušilo cinknutí výtahu. Když se dveře otevřely, oba jsme byli nadmíru překvapení a osoba v nich tak též.
,,Co...co tu děláte?" Vypadlo z Davida Rathana. Znal jsem ho a Beka taky, byl to důležitý člen basketbalového týmu a Janův kamarád. A taky si mě občas dobíral nebo vedl potyčky proti členům týmu ragbistů. Což způsobuje, že ho já, ani Beka nemáme v lásce.
,,Co ty tu děláš?!" Vyštěkl jsem na něj. ,,Klídek princezno, já se ptal první." Obořil se na mě a vystoupil z výtahu. ,,Trhni si!" Prskl jsem ostře. David chtěl už něco namítnout nazpět, ale Beka si stoupl přede mě. ,,Byl jsi za ním, že?" Zeptal se Beka a David se zarazil. ,,Lituješ, jak ses k němu choval a proto jsi tu." Pokračoval Otabek a David najednou roztál jako kostka ledu na plotně. ,,Já..." Začal nešťastně. ,,jo...je...je to můj nejlepší kámoš. Neměl jsem se k němu tak chovat. Je to naše vina, že se chtěl zabít." Vydechl sklíčeně. ,,Najednou máš výčitky svědomí." Nadnesl jsem kousavě. ,,Hele sklapni ty blondýnko! Co tu vůbec chceš?!" Vyjekl na mě. ,,Co je ti po tom, cucáku?!" Vystartoval jsem na něj. ,,Budeš mě provokovat?! Beztak jdeš na gyndu, protože čekáš děcko!" Opanoval nařkle. ,,Jo, aspoň nelezu za svým polomrtvým kámošem, kterýmu jsem vrazil kudlu do zad!" Prskl jsem. David najednou zase schladl a bylo vidět, že ho opakovaně kouslo svědomí. Vlastně bych řekl, že se do něj zahryzlo, jako tenkrát do mě ten rotvajler.
,,Tak jo, myslím, že bychom si teď měli jít všichni po svých." Protl krátce na to ticho Otabek. ,,Jo, kašlu na to." Zamumlal pro sebe David a bez dalších slov odešel sklíčeně pryč. ,,Ještě jsme se ho mohli zeptat jestli je při vědomí." Napadlo jsem si, když už zmizel z dohledu. Beka uznale pokýval hlavou. ,,Ale na tu gyndu bych pak zašel. Už zase jsme při tom neměli kondom." Usmál jsem se na něj lišácky. ,,Věděl jsem, že si rejpneš." Hlesl ironicky s úsměvem a bez debat mě vzal za ruku a navedl do výtahu. Jen jsem se uchechtl a tiše čekal, až zmáčkne číslo patra a zavřou se dveře.
Po stopách instrukcí od dámy na recepci jsme přišli na oddělení pacientů a sestry nám řekly číslo pokoje a dokonce nás tam jedna zavedla.
,,Tak tady to je. Ale nebuďte tam příliš dlouho. Je velmi slabý a musí odpočívat." Řekla nám. ,,Je při vědomí?" Zeptal jsem se. ,,Ne, zatím se ještě neprobral. Dávka prášku byla opravdu hodně vysoká." Usoudila a odešla.
Chytil jsem opatrně za kliku a ohlédl se na Beka. Díval se na dveře a vypadal úzkostlivě, ale bylo vidět, že to potlačuje, když si všiml, že ho pozoruju. Zřejmě mu hlavou běhalo, co viděl včera. Řekl mi, jak se Jean choval a jak si ubližoval. Vidět to na vlastní oči, taky by se to na mě podepsalo.
,,Můžeš zůstat za dveřmi." Řekl jsem tiše. ,,Ne, půjdu s tebou." Řekl hned. ,,Nechám pootevřené dveře. Všechno uslyšíš a můžeš kdykoliv dovnitř." Ujistil jsem ho. Chvilku se na mě váhavě díval. ,,Tak dobře. Kdyby něco, hned mi řekni, ano?" ,,Vždyť je slabý, sám jsi to slyšel. Ale slibuju." Usmál jsem se a otočil pohled na dveře.
Také mně v tom okamžiku sevřela úzkost. Nadechl jsem se a otevřel je. Nejistě jsem nakoukl dovnitř a uviděl ho. Ležel na lůžku obklopen různými pípacími přístroji. Měl kanilu v nose, kapačku v předloktí a ležel naprosto nehnutě. Vypadal i na vzdálenost dveří strašně. Měl obvazové ruce i dlaň, jeho kůže byla zelenobílá, měl kruhy pod očima a strupy na tvářích. Ale jeho výraz byl tak útrpný. Jako by ho všechno trápilo a bolelo i ve spánku.
Dveře jsem přivřel a přistoupil k němu. Věděl jsem, že se jako zázrakem zřejmě neprobere, ale i tak mě to lehce sklamalo i přes skutečnost, že jsem raději, když spí. Jen jsem vydechl a posadil se na židli vedle jeho lůžka. Mlčel jsem a přemýšlel, jestli má za těchto okolností vůbec smysl mluvit. Ale když jsem se podíval na tu zuboženou tvář, rozhodl jsem se povídat nahlas, co jsem právě cítil.
,,Doufal jsem, že se do tvé blízkosti už nikdy nedostanu." Přiznal jsem tiše. ,,I když jsem tady, tak to asi nic nemění na faktu, že tě pořád nenávidím." Vydechl jsem a sklonil oči. ,,Teď je mi tě ale asi jen líto." Usoudil jsem. ,,Vždycky jsi mi ubližoval s takovou radostí. Bavilo tě mě rozčilovat a zesměšňovat. A kdykoliv jsem ti prokázal pohrdání, troufalost nebo ti něco vrátil zpátky, vyřešil si to pěstmi. Nemohl jsem uvěřit, že ses změnil a že mě miluješ." Pousmál jsem se a založil si ruce na prsa. ,,Víš...moc si přeju jednu věc. Chtěl bych, abysme se nikdy předtím nepotkali." Hlesl jsem a podíval se na něj. ,,Musíš na mě zapomnout. Protože mi tím ubližuješ a tebe to zničilo. Nech mě být, jen to od tebe chci."
Řekl jsem a zvedl se ze židle.
Postavil jsem k němu a chvilku ho pozoroval.
  ,,Říkám ti tohle všechno, protože vím, že kdyby jsi byl při vědomí, zase by ses snažil za všechno omluvit." Usoudil jsem a chytil se za čelo. ,,Já vím, že toho lituješ a cítíš se kvůli tomu všemu hrozně." Řekl jsem se zavřenýma očima.