Secret of the Family [Avengers ff] CZ

Část 2. - Perný den

Dojely jsme k šedočerné budově, která svým vzhledem připomínala nudnou krabici od levných bot. Vystoupily jsme z motorky a Natasha mě vedla obřími areály, které musely být v podzemí. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, jak se do té budovy vešly. Celá ta budova na mě ale nepůsobila nijak dobře.

Šly jsme dlouhou chodbou, která měla samé zatáčky, a když jsme dorazily k proskleným dveřím Natasha se naráz zastavila a já měla co dělat abych do ní nenarazila. Otočila se na mě, nadechla se, oddychla si a dala mi ruku na rameno. „Ať se stane cokoliv, zůstaň v klidu," řekla a malinko se pousmála. Já jí úsměv vrátila a potichu jsem ji ujistila: „Nemusíš se bát," i přesto, že by možná měla, alespoň ji to trochu uklidnilo. Otočila se směrem ke dveřím a já jsem znejistěla. Projela mnou vlna nervozity, která mě trhala na kusy. Zareagovala jsem na tento pocit trhnnutím a najednou ze mě všechna nervozita opadla a nadobro zmizela. S Natashou jsme vešly do nějaké místnosti s oválným stolem a já byla plná ledového klidu, za který jsem byla vděčná jakémukoliv bohu, či Bohu, který stejně neexistuje, ale pomáhá mi.

Když jsme vešly, všichni v té místnosti na nás upřeli pozornost. Všichni byli nějakým svým způsobem divní. Jeden vypadal jak pirát, druhý měl toulec se šípy jako Legolas, další si dnes asi udělal výlet do minulého století, podle stylu oblékání a dál jsem nad tím raději nepřemýšlela, nebo bych se tu začala smát, což by asi nebylo vhodné. Malinko jsem se pousmála a podívala se na Natashu. Ona mi pohled vrátila a poté se podívala na ostatní v místnosti. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Dal by se popsat dokonce jako špatný, ale uvidíme, jakým směrem se celý tenhle rozhovor vydá.

Po krátkém tichu si ten pirát odkašlal a zeptal se: „Natasho, proč jsi sem někoho přivedla?" Dělal, jako bych tu ani nebyla. Nemám ráda takové nadřazené chování. Zamračeně jsem se na něj podívala. On mě však nevnímal a sledoval reakci Natashy. „Fury, věc se má tak, že toto je Kiara," malinko se odmlčela, přičemž si nejspíše vymýšlela moje příjmení, které jsem nikdy neměla. Vždycky tam bylo jen to L., ale i přesto jsem zamávala a Natasha poté pokračovala: „Kiara Larson a domnívám se, že má nějaké telepatické nebo telekinetické schopnosti." Založila si ruce na hruď pod prsa, aby vyzněla vážněji. Chvíli se nic nedělo, pak se ozvalo skřípání židle a nějaký chlap, který jako jediný z této místnosti vypadal vcelku normálně, se podíval na Furyho. „Hej Fury, hodila by se nám teď nějaká ta posila, zvláště teď když jsme tak blízko Hydře. Nebo ne?" řekl a já si všimla svítícího kolečka na jeho hrudi. Nevím, jestli to byl záměr, ale vyznělo to lehce ironicky. Fury sice zachovával strohý obličej, ale vduchu se ho právě teď snažil zabít. „Běžte prosím pryč, pane Starku," pronesl Fury a bylo vidět, že zde má celkem velkou autoritu. Na tohoto člověka však ta autorita moc nefungovala. Pomalu líně se zvedl a sarkastickou chůzí, jestli se tomu dá tak říkat, odešel.

Fury se celou dobu vydržel dívat na Natashu, ale pak jeho pohled uhnul na mě. „Jak víš, že to není zrádkyně nebo tajná agentka?" zeptal se a já věděla, že o tomhle se Natasha nerada baví. O krok jsem přistoupila a všichni v místnosti se napjali, včetně Natashy. Rozhlédla jsem se po ostatních a s hlubokým až dech beroucím hlasem, za který by se nestyděla žádná diva, jsem pronesla: „Copak myslíte, že bych zradila někoho, kdo mě vychoval a je moje jediná rodina?" Přidala jsem té větě i otazník a trochu ironie, kterou Fury neměl vůbec rád. Páni, byla bych dobrou herečkou, říkala jsem si a v duchu se smála. Myslím, že by to nedopadlo dobře, kdybych teď dostala záchvat smíchu. Ale nebyla jsem od toho daleko.Nasadila jsem přísný výraz a měřila si všechny v této místnosti počínaje Furym a konče Legolasem.

Fury se na mě díval jako sériový vrah. Já jsem však nasadila úlisný obličej a on se zachvěl hněvem. Upřímně, bylo mi to fuk. Náš "face" souboj ukončil hlas Legolase: „Neměl bys být tak u vytržení, když tě nějaká malá holka porazí." Ušklíbl se a všichni se začali smát. Po chvilce jsem se rozesmála taky. Furyho jsem nevýslovně štvala, naštěstí to naštvání nebylo celé moje práce. „Nechte toho, jste jako malí," ozval se hlas zleva. Podívala jsem se tím směrem a zjistila jsem, že patří tomu chlápkovi z minulého století. Přestala jsem se smát a ostatní to udělali také. Jen Legolas se pořád usmíval. „Fury, myslím, že pokud se naučí ovládat svoje schopnosti, obzvláště pokud je mocná, mohla by nám proti Hydře velmi pomoct," řekla nějaká žena v červené moblečení, v kterém vypadala jako čarodějnice toužící po lidské krvi. Podívala jsem se na ní s děkovným obličejem, ona mi ho oplatila a ani nevím jak, ale uslyšela jsem: „Nemáš zač." Jakoby to říkala ona, ale přitom nehýbala pusou. Naklonila jsem hlavu na stranu a s malinko pootevřenou pusou jsem se jí v hlavě zeptala: „Ty mě slyšíš?" Ona mi odpověděla: „Ano, také ovládám telekinezi a telepatii." Usmála se na mě a já jsem se podívala zpátky na Furyho s nečitelným výrazem. Podíval se na čarodějnici se slovy: „No dobrá, ale budeš ji mít na starosti ty." a pak se podíval na mě a ptal se mě: „Chceš pro nás pracovat?" Já jsem měla jasno. „Ne, chci se pouze naučit ovládat své schopnosti, abych v budoucnu nikomu neublížila. Nechci se přidávat k nějaké tajné organizaci, o které nevím zhola nic a ani bych nevěděla, co a pro koho doopravdy dělám. "Fury malinko pozvedl obočí a podotkl: „Máme zde mnoho tajných věcí, takže ti po té budeme muset vymazat paměť." Já jsem zvedla obočí s nezájmem v obličeji a odsekla: „No tak to těžko." Vůbec nevím, kde se toto chování ve mně bralo, ale cítila jsem, že je mou součástí. Všichni vrhli pohled na Furyho, který se mnou očividně ztrácel trpělivost, jediná Natasha se na mě koukala s pohledem, který mi jasně dával najevo, že jsem to přehnala. Fury ke mně přišel na vzdálenosttak jednoho metru. Podíval se mi do očí. Když tak přemýšlím, asi ho hodně štvalo, že jsem stejně vysoká jako on, možná vyšší.

Najednou mě prudkým pohybem chtěl praštit. Sice ne nějak silně, ale nestalo se to. Ani nevím, jak jsem to udělala, ale jeho ruka se zastavila těsně před mým obličejem. O krok jsem ustoupila a udiveně jsem se koukala na ostatní. Jako by zamrzli v pohybu. Úplně všichni a nikdo z nich nestihl zachytit rychlé vymrštění Furyho ruky. Nevím proč, ale měla jsem nutkání přisunout Furyho ke stěně, jako takový trest za to, že mě chtěl uhodit. Byl pěkně těžký. Kolik sakra vážil? Na vzrostlého muže mohl mít tak sedmdesát kilo, po chvíli jsem ho tam ale úspěšně přemístila, když v tom se mi podlomila kolena a jejich „štronzo" se posunulo o setinu v čase později. Cítila jsem, jak mě to oslabuje.

Do mysli se mi nyní dostal instinkt, který mi radil co nejdříve utéct. Poslechla jsem jej a snažila se co nejrychleji vykličkovat z areálu S.H.I.E.L.D.u. Začalo mi tepat v uších a já cítila teplou krev, jak teče z mého nosu. Neohlížela jsem se na to a snažila se co nejrychleji dostat pryč. Po další chvíli se mi malinko mlžilo před obličejem, ale já věděla, že už jsem dorazila do garáže, kde jsem rychle nasedla na Natashinu motorku. Naštěstí tam nějaký hlupák nechal otevřené dveře a já vyjela ven.

Zase jsem zažívala ten pocit, který by se dal jednímm slovem popsat volnost. Stejně jako na koňském hřbetě. Vítr ve vlasech a ten nádherný pocit na obličeji. Na koňském hřbětu je však tento pocit umocněn ještě tím, že pod sebou cítíte silné koňské svaly a do vlasů se vám mísí koňská hříva, ale na motorce je naopak skvělé, že je rychlejší a to o dost.

Jela jsem ještě chvíli po cestě a přijela až k lesu kousek za New Yorkem. Jelikož jsem věděla, že v Natashině motorce je určitě nějaký lokátor nebo čip, musela jsem se jí zbavit. Nevím, proč mě to napadlo, ale seskočila jsem z motorky a nechala ji narazit do stromu, kde následně vybouchla. Můj dopad nebyl však nejlepší a já si podvrtla kotník. Za tohle ztotožňování s agentem 007 bych měla možná zaplatit vyšší cenu, ale to teď není hlavní věc, kterou musím řešit. Co nejrychleji jsem se kulhavým krokem vydala do lesa. Pohyb byl stále složitější, protože mě jejich zastavení stálo hroznou námahu. Dorazila jsem do nějaké polorozpadlé jeskyně, kde mi zčernal obraz před očima, a já upadla do bezvědomí.

-------------------------------------------------

Děkuji moc všem za voty a přečtení <3 moc si toho vážím!