Secret of the Family [Avengers ff] CZ

Část 18. - Komplikace jménem Tony

- Kiara -

Pod slovem "akce" jsem si nepředstavovala ples ve sto let staré budově, kde hraje stará klasická hudba. Ale pořád je to lepší, než být pořád zalezlá v té tmavé jeskyni. Přišli jsme sem a já nevím co dělat. Všichni buď s někým debatují, nebo tančí. Pak tu je ještě velmi formální bar a malý švédský stůl. Celá tahle atmosféra na mě tak nějak vybafla.

Skončila jedna skladba a začíná další. Páni, dokonce tu mají i soukromý orchestr. „Smím prosit?" ozvalo se vedle mě. Kdo jiný by mě požádal o tanec než Loki, ale trochu mě překvapilo, že zná pozemskou hantýrku. Malinko jsem se zasekla v pohybu, ale po pár sekundách jsem nabídku tance přijala. Vzal mě za ruku a dotáhl na taneční parket, kde byly i další tančící páry.

Jednodušší pomalejší valčík je skvělý tanec na uvolnění. Ale i na přemýšlení. Sice mám raději volnější a svižnější tance, jako třeba Sambu a karnevalové tance z Jižní Ameriky, ale tanec mám ráda celkově. „Co vlastně chceš tady v Bernu?" zeptala jsem se po chvilce ladného valčíku. Loki se podivil a ptal se on: „Co bych tu měl chtít?" Trochu jsem se pousmála a poznamenala: „Cokoliv, co děláš, má smysl. Tak proč by tohle měl být jen nesmyslný výlet bez cíle?" Bylo vidět, že se zamyslel a po pár minutách, které pro mě utíkaly jako hodiny, mi vysvětlil, o co jde: „V jedné bance zde v Bernu je uložen Tesseract a já ho chci získat. Všichni jsou zde na této události a jen málo lidí hlídá sejf s Tesseractem." To by i celkem dávalo smysl.

Ještě poslední otočka valčíku a poslední tóny té krásné sonáty. „Kde ses naučil takhle tančit?" zeptala jsem se. „Kultura na Asgardu není zas tak odlišná," řekl, což mě trochu vyvedlo z míry, protože jsem si myslela, že považuje pozemšťany za něco méně cenného a z této věty vyplynul pravý opak. „Něco si musím zařídit," poznamenal Loki a doprovodil mě na místo kousek od malého baru, kde mě už nechal samotnou a já vůbec nevěděla, co dělat. Ještě jsem se podívala směrem, kterým odešel.

Musím uznat, že mu to v tom saku opravdu slušelo. Navíc ten tanec byl opravdu úžasný. Byli jsme k sobě tak blízko... a jeho oči. Byly okouzlující. Ne, stop! Nesmím o něm takhle přemýšlet. Zakazuji si to. Dobře, už jsem si to jednou zakázala a stejně to nebude fungovat, ale i přesto si to musím připomínat, abych alespoň měla to dobré svědomí.

Podívala jsem se směrem k baru a vydala se tam. Sedla jsem si za bar na barovou stoličku a po chvíli ke mně přišel číšník a zeptal se mě: „Guten Tag. Was nimmst du?" To snad ne. Teprve teď mi došlo, že jsem v Bernu a mluví se tu německy. Co teď sakra? Došlo mi, že se ptal, co si dám, ale odpovědět jsem neuměla. Rychle jsem se podívala na svůj mobil, který jsem za poslední dobu ani jednou nevytáhla a ani se na něj nepodívala. Rychle jsem si našla překladač a snažila se přeložit větu „Dám si jedno Martini." Já vím, že mi je 16, ale vypadám na 19 a ten číšník je taky celkem mladý, takže by mohl být k mému vzhledu a věku shovívavý. „Ich nehme eine Martini," řekla jsem s hrozně špatnou výslovností. Muselo mu dojít, že nejsem Švýcarka, Rakušanka ani Němka, ale moc to neřešil a dal mi jedno Martini. Trochu jsem se musela ovládnout, abych neřekla tu pověstnou větu z Jamese Bonda. „Protřepat. Nemíchat." Uvnitř jsem se teď opravdu hodně usmála...

James Bond má prostě skvělé filmy. Jaké by to asi bylo být agentem 007? Achjo, zase přemýšlím nad blbostmi, ale co jiného by se tu dalo dělat? Najednou se vedle mě ozvalo: „Smím prosit?" Čekala jsem, že to bude kdokoliv. Jen ne Tony. Podivila jsem se a bylo to na mém výrazu hodně znát. „Co tu děláš?" zněla moje odpověď. „Za prvé, tohle by mělo zajímat spíše mě a za druhé, pořád si mi neodpověděla na moji první otázku," poznamenal a já kvapně vzala jeho nabízenou ruku. Popošli jsme na taneční parket a já pokračovala: „A teď odpověz na moji otázku." Dali jsme se do tance a Tony mi trochu oklikou odpověděl: „Užívám si ples. A ty?" „Jsem na tom podobně," oznámila jsem a chvíli jsme tančili v trapném tichu.