Secret of the Family [Avengers ff] CZ

Část 24. - Orel

- Kiara -

Padám a alespoň chvíli si chci užít té svobody. Považujeme za svobodu demokracii, ale to není tak úplně pravda. Svoboda je to, když vám nikdo nerozkazuje. Můžete si dělat, co chcete, ale problémy se svobodou jsou ty, že z toho po chvíli vznikne anarchie. Nejspíše k tomu lidstvo dospěje, ale teď bych se měla zaobírat spíš tím, kdy si mám vytvořit iluzi padáku. Trochu jsem se zakoukala na tu loď zespoda a všimla si znaku S.H.I.E.L.D.u. Orla. Hm... Na co padák? Můžu ze sebe udělat orla. Říká se, že orlové a podobní ptáci vědí, jaké je to být opravdu svobodný.

Musím uznat, že někdy vymýšlím opravdu geniální věci. Být orlem je jako jet na koni, ale místo pobíhání po zemi, letíte v oblacích. Krásný pocit. Ale teď bych se možná měla zabývat tím, kde jsem a jak se dostanu domů. Jenže je tu stále otázka, co budu dělat doma, ale nějak to vymyslím. Rozhlédla jsem se a všude byl jen jehličnatý les. Ještě chvíli jsem letěla rovně a pak jsem v dáli uviděla jezero. Rozhodla jsem se letět k němu, protože když jsem ve formě zvířete, je těžké tak zůstat delší dobu. Je to hodně vysilující, ale na dolet k tomu jezeru by moje síly stačit měly.

Doletěla jsem tedy k jezeru a pomalinku jsem klesala, až jsem dosedla na břeh a tam jsem se jako správný člověk rozvalila, na nic nemyslela a jen koukala nahoru na oblohu. Zavřela jsem oči a snažila se odreagovat.

Oči jsem otevřela, ale obloha se už začala barvit západem slunce. Sakra já jsem asi usnula. Unavený člověk jen zavře oči a hned usne. Alespoň jsem si odpočinula. Možná by bylo dobré najít nějaké město nebo alespoň vesničku, kde bych se najedla, protože začínám mít opravdu hlad.

Zase nevím, kam jdu. Jako tehdy, když jsem procházela lesem a narazila jsem na dřevěnou vilku. Mám holt štěstí. Doufám, že něco najdu, když už mám to štěstí. Ani nevím, kde jsem, ale tipovala bych to buď na severnější Eurasii, nebo Kanadu. Jsou tu jehličnaté stromy a musela jsem si totiž vytvořit bundu a kulich, aby mi nebyla zima. Musí tady být tak pět stupňů nad nulou, což je pro člověka žijícího ve Spojených státech docela atypické.

Došla jsem k silničce. Sice jsem nevěděla jakou stranou se vydat, ale prostě jsem se po jedné vydala a podél ní pokračovala dál a dál a dál... Po pěkné půl hodince chození jsem narazila na větší vesnici. Možná i město. Nápis, který mě v ní vítal, byl v angličtině a francouzštině, takže jsem předpokládala správně, že můžu být v Kanadě. No, alespoň to není nijak daleko od New Yorku, ale pořád to může být přes tisíc kilometrů. Šla jsem chvíli po chodníku. Teprve, když mi zakručelo v břiše, tak mi došlo, že mám fakt hlad. Prostě jsem zašla první restaurace, kterou jsem viděla. Sice nebyla nijak slavná, ale jídlo se dalo jíst. Něco na styl špaget.

„A platit budete jak?" zeptal se číšník, který obsluhoval a všimnul si, že jsem dojedla. Byl to celkem mladý kluk. Mohlo mu být o pár let víc, ale to si on o mně mohl říkat taky, protože jsem vypadala na dvacet možná jednadvacet. I když teď jsem byla pěkně rozcuchaná, takže nevím, co si o mně mohl myslel, ale teď je důležitá otázka placení. Mohla bych prostě utéct bez placení, ale to by na mě mohlo být vypsané hledání, které by se samozřejmě dostalo k S.H.I.E.L.D.u, takže to nepřipadá v úvahu. „Hotově," řekla jsem a usmála se: „Kolik to dělá?" Sakra teď něco vymyslet... Ano, mám to! Nad tím bych se ani neměla zamýšlet. Prostě udělám iluzi peněz, zkusím zaplatit americkými, protože nevím, jakými se platí v Kanadě. „Osm dolarů," oznámil a čekal, že mu je ze své iluze peněženky hned vysolím: „Omlouvám se, ale mám jen americké." „Dobrá tedy, ale neznám kurz." „To nevadí. Tady máte deset amerických a všechno navíc berte jako dýško," odpověděla jsem a rychle odešla. Nesmím vypadat podezřele. I když už jsem tak možná vypadala, ale to je teď už fuk.