Secret of the Family [Avengers ff] CZ

Část 7. - Dráček

„Jsem rád, že v hlavě nemáš šíp," přihnal se Pietro a já se jako obvykle lekla. Podívala jsem se na něj vyčítavým pohledem a poznamenala: „Příště mě takhle neděs." Omluvně a s trochou ironie řekl: „Promiň." Usmála jsem se na něj a zeptala se: „A jak se tu vlastně bavíte?" To už přišel Tony, který se nám vmísil do hovoru a odpověděl: „Většinou štvu ostatní." Malinko ironicky se zasmál a já jsem poznamenala: „Tak to tu se mnou bude zábava minimálně dvojnásobná." Pietro se mě však nedočkavě zeptal: „Ukážeš nám nějakou iluzi?" Já jsem s tím neměla problém a tak jsem na otázku odpověděla otázkou: „Co si přeješ vidět?" Pietro se zamyslel a Tony ho s odpovědí předstihl: „Mě." Egoista jeden. Musím mu to nějak ozvláštnit. Vytvořila jsem tedy iluzi Iron Mana letícího vzduchem. Pietro i Tony byli ohromeni, já však ještě neskončila. Iron Man v mé iluzi narazil na skálu a řítil se k zemi. „Au." poznamenal Tony a já iluzi ukončila těsně před tím, než Iron Man dopadl na zem. „Vytvoř iluzi sebe!" vyhrkl ze sebe Pietro. Já jsem se zarazila, ale po chvíli jsem opravdu vytvořila iluzi sebe samé. Vytvořit iluzi někoho jiného není takový rozdíl od vytvoření iluze sebe, ale ostatní mám přímo před očima, zatímco sebe ne. „Máš supr schopnosti," podotknul Tony a pokračoval: „Každý superhrdina by si měl ale vytvořit kostým." „Cože?" zeptala jsem se, protože mi nedocházel pravý smysl jeho slov. Tony zvedl oči v sloup a začal vysvětlovat: „Jelikož se zde cvičíš a máš superschopnosti, je předpokládatelné, že v budoucnosti budeš pomáhat S.H.I.E.L.D.u ničit kohokoli, kdo bude chtít ovládnout Zemi." To znělo hodně chytře a myslím, že si to o sobě myslí taky, ale měl pravdu. Byl to sice arogantní egoista, ale teď měl pravdu. „No dobře," poznamenala jsem a pokusila se na sobě vytvořit „kostým". Je trochu blbé tomu tak říkat, ale jak jinak to taky nazvat, že?

Moc mi to nešlo, ale za pomoci rad Tonyho a Pietra jsem byla s výsledkem víceméně spokojená. Měla jsem dlouhé rozpuštěné vlasy. Za mnou vlál tmavě zelený plášť. Byla jsem v černých kalhotách, kožených černých botách, podobných nízkým jezdeckým botám a vršek tvořilo přiléhavé černé triko a černá kožená bunda s dlouhými rukávy. „Myslím, že naše práce je u konce," poznamenala jsem. Tony si mou iluzi ještě jednou prohlédl a řekl: „Vypadá to skvostně." Pietro jen přikyvoval hlavou na souhlas.

„Co tu takhle pozdě děláte?" vyrušil nás něčí hlas. Moje iluze okamžitě zmizela a všichni tři jsme se naráz otočili. Ve dveřích stála Natasha a nevypadala na to, že přišla před chvílí, navíc mi přišla celkem dost ustaraná. Tony se usmál a stručně a zapíravě odpověděl: „Nic moc." Pietro pomocí své rychlosti raději utekl a zmizel. Zrovna teď v takovýchto momentech bych si přála mít jeho schopnosti. „No nic, jdu spát,"poznamenala jsem a snažila se projít kolem Natashy. Ta mě však rukou zastavila, podívala se na mě, usmála se na mě a pustila mě. Nevím, jaký to mělo smysl, ale odešla jsem a slyšela rozhovor Natashy a Tonyho, jak o něčem debatují. Zastavila jsem se hned za dveřmi a poslouchla. Bohužel jsem ale neslyšela o čem debatují, tak jsem se pomalu loudala do svého pokoje a přemýšlela nad tím.

Umyla jsem si obličej, který vypadal opravdu unaveně, vzala si na sebe něco volnějšího a šla spát. Už jsem se ani nezabývala tou jejich tajnou debatou a prostě usnula.

Spala jsem neklidným spánkem. Navíc se mi zdál sen. Nejspíše jsem se zase napojila na Natashu. Přehrála se mi její vzpomínka na rozhovor s Tonym. „Co jste tu dělali?" zeptala se Natasha. Tony se na ní podíval a řekl: „Blbosti." Usmál se, ale Natasha mu úsměv neopětovala. „Nechci, aby byla jako my. Další hrdina, který zachraňuje svět. Chtěla bych, aby žila normální život, který si zaslouží," svěřila se Natasha a zněla až moc takovým tím ustaraným hlasem mámy. Tony zase naopak nahodil takový ten pohled, co říká, že je vše v pořádku a řekl: „Kdybys ji sem nepřivedla ty, dřív nebo později by se sem stejně dostala," dal ji ruku na rameno a pokračoval: „někdo se se schopnostmi narodí a je jeho osud být hrdina a někdo je získá časem a může se rozhodnout, jestli bude hrdina. Myslím, že oba víme, že Kiara spadá do té první skupiny." Natasha svěsila hlavu a Tony ji objal. Poté Natasha odešla a můj sen skončil.