Secret of the Family [Avengers ff] CZ

Část 27. - Smysl

Těch mimozemšťanů hrozně rychle přibývá a mám dojem, že je Avengers nestíhají zabíjet. Možná bych jim mohla malinko pomoct. Třeba pokud by byli v ohrožení života, tak bych jim pomohla, protože nechci mít na krku to, že jsem nezachránila život, když jsem mohla. Všimla jsem si, že Natasha bojuje s jednou velkou skupinou a nestačí na ně. Jeden ji málem zasáhl ostřím jeho mimozemské zbraně. Pomocí telekineze jsem tu divnou zbraň zastavila. Kdybych to neudělala, byla by Natasha bez hlavy a to by nebyl hezký pohled. Rozhlédla jsem se a zahlédla Wandu, jak také bojuje s nějakou skupinkou, ale stála moc na kraji budovy. Jeden mimozemšťan ji strčil a ona přepadla přes okraj. Chytila jsem jí a vrátila na budovu, kde Wanda celou tu skupinku vyřídila. Telekineze je prostě fajn dovednost. Škoda, že jsem ji v posledních třech měsícech vůbec netrénovala. Dále měl problémy Falcon, který se snažil co nejvíce mimozemšťanů vyřídit ze vzduchu, ale nevšiml si jednoho mimozemšťana, který měl v plánu do něj střemhlav narazit a srazit k zemi. Ani nemusím poznamenávat, že jsem ho zachránila možná rovnou od smrti.

Pak jsem zpozorovala, jak na jedné vzdálenější střeše bojuje Loki s Wandou. Musím uznat, že Loki vyhrával. Byl o dost levlů výš. O kus dál byl od nich i Thor, který si jich také všimnul a využil situace, že k němu Loki stojí zády a hodil po něm kladivo, aby ho srazil na kolena. Musím nějak zařídit to, aby ho kladivo nezasáhlo. Poznám přece iluzi od reality. Ale jak? Nikdo krom Thora ho přece nezvedne a nejspíše ani nezastaví. Musím ho nějak přesměrovat. Sakra nemám čas. Zavřela jsem oči a soustředila se na přesměrování toho podělanýho kladiva. Něco se stalo. Něco, co mi sebralo mnoho síly, ale nevím co. Otevřela jsem oči a viděla, jak to kladivo zmizelo? Thor vypadal udiveně. To kladivo asi ani nezmizelo, jen proletělo něčím jako je portál? Kam ale vede ten portál? Thor se otočil a kladivo se k němu vrátilo. Vypadá to, že to byl portál do jiné části New Yorku, takže to nebylo nijak daleko. Vypadá to, že můj portál vzbudil velkou pozornost všech zúčastněných, takže jsem ho zrušila a rozhlížela, koho bych zachránila dál.

Jenže tuhle ideu mi zkazil někdo, kdo mě chytil za rameno: „Měla byste se schovat do bezpe... Kiaro?" Heleme se. Kdopak se nám to tu ukázal. Naposledy jsem ho viděla, když jsem ho zmrazila v ledu. Nechápu, že mě poznal. Vždyť mám obarvené vlasy na modrobílo a oči mám pomocí iluze šedé. Třeba z toho ještě nějak elegantně vybruslím: „Co prosím?" Clint se na mě vyjeveně koukal a pak z čista jasna uskočil dva metry a vystřelil po mě svým lukem. Naštěstí jsem byla v plném pozoru a čekala jsem, že něco takového může udělat, takže jsem stihla šíp vykrýt chráničem předloktí, který jsem si za ty tři měsíce vyrobila. Clinta to zarazilo a já využila příležitosti a chráničem jsem ho trefila do čela. Omdlel a já ho zatáhla dovnitř budovy, aby se mu nic nestalo.

Uvnitř byl na stolečku papír a tužka, tak jsem toho využila a napsala mu něco, co by se dalo považovat za omluvu: „Promiň, za tu ránu, ale kdybys mě nepoznal, tak bys teď klidně mohl střílet po těch mimozemšťanech. -Kiara." Od srdce jsou nejlepší omluvy. Jen doufám, že si mě nikdo nevšiml, když jsem ho takhle, dalo by se říct, potupila. Snad bude Clint v pořádku. Nijaká velká rána to nebyla, ale přeci jen ten chránič je z kovu. Asi bude mít na čele jen bouli a bude ho bolet hlava. Raději o tom nebudu spekulovat. Nejsem doktor.

Zase jsem rychle vyběhla ke dveřím na střechu a pomalinku je otevřela. Všimla jsem si totiž, že seboj přesunul na tuto střechu a já nechtěla být odhalena. Chvíli jsem boj pozorovala, ale pak se za mnou ozvalo: „Kiaro?" Lekla jsem se, otočila se a zabouchla dveře. „Lekla jsem se tě. Tohle mi víckrát nedělej," poznamenala jsem, protože není slušné, aby se někdo jen tak zjevil za cizími zády a vylekal ho. Nejsem nijak plachá a ani se nebojím, ale vylekat se dokážu skvěle. A z cizího pohledu to je často velmi vtipné.

„Předtím ti to slušelo víc." poznamenal, přičemž se roztomile usmál. Možná bych o něm neměla v tomhle směru takhle přemýšlet, když je to můj táta, ale nu což. Už se stalo. „To jsem ti byla podobná," odpověděla jsem. Trochu by mě zajímalo, co by řekl, kdybych se změnila na něj. Můžu to zkusit. Počkat musím tomu přidat na efektu... Třeba lusknutím prstů. „Teď ti to sluší nejvíc," řekl vlastně sám o sobě. Egoista. Malinko jsem sice vylepšila oblečení, ale skoro nerozeznatelně. Asi mám nejraději svoji normální podobu s černými vlasy, takže jsem se rozhodla si ji vzít. Ty šedé oči předtím byla iluze a ty vlasy už taky. Sice jsem je měla nabarvené, ale už se to docela dost vymylo. A nezapomněla jsem si ani vzít to fajnové oblečení, které jsem na sobě tak dlouho neměla. Celá v černém se zeleným pláštěm. Už si ani nepamatuju, jestli toho na tom "kostýmu" bylo víc. „Trochu fádní, nemyslíš?" ptal se Loki a trochu mě to vytočilo: „Jednoduchý a hezký." Jak jako fádní? Fádní je čistá šedá stěna bez obrazů a dekorací. Jako v S.H.I.E.L.D.u. To by mě zajímalo, co pro něj tím pádem není fádní. Lusknul, vytvořil přede mnou zrcadlo a upravil moje oblečení. „Jen pár úprav," oznámil a opřel se o to zrcadlo. Musím uznat, že to vypadá líp. Pár zlatých a zelených věciček navíc. Kdybych to měla víc popisovat, byla bych tu další hodinu.

„Dobře. Konec zábavy," luskla jsem a nechala jsem zmizet všechny iluze: „Proč jsi přišel? Nebo jsi se jen chtěl pobavit s jedním z mála lidí, co tě momentálně nechtějí zabít?" „Chtěla jsi přece vědět, proč tohle dělám, nebo ne?" „Tak mluv," vyzvala jsem ho a on opravdu vysvětloval: „Před pěti lety jsem byl jenom naivní dítě. Chtěl jsem udělat dobrou věc, ale místo ní jsem dělal špatnou. Naštěstí se to včas pokazilo a já spadl do vesmíru, kde jsem dopadl na jednu krásnou planetu, kde jsem jen tak mimochodem potkal tvou mámu, ale musel jsem odejít, protože tam nemají rádi cizí návštěvníky. Zvlášť Asgarďany. Chvíli jsem se staral sám o sebe, ale pak jsem potkal šílence, který chce zničit celý vesmír. Nabídl mi práci pro něj, přičemž odmítnutí nepřišlo v úvahu. Poslal mě na Zem s žezlem, abych mu získal Tesseract pod záminkou ovládnutí Země. Jenže já jsem prohlédl jeho záměr. Chtěl získat všechny kameny nekonečna a s nimi ten vesmír zničit. Nechal jsem Thora si myslet, že jsem mrtvý, abych mohl všechny kameny nekonečna ukrýt. Mezi živé jsem se vrátil kvůli tomu, aby nebyly dva kameny nekonečna na stejném místě. Rozhodl jsem sezkusit ukrást Tesseract a ukrýt ho někde daleko od Země, ale zdá se, že se mi to díky Avengers nepovede." Od místa, kde se zmínil o mámě, jsem chvíli neposlouchala, ale toho konce jsem si už vědoma. „Tesseract tu bude v bezpečí. A i kdyby jej získal, pořád platí to, že každý se dá nějak porazit." Jsem optimistická, když je to potřeba a tady bude té naděje potřeba opravdu, opravdu hodně. Během celého toho příběhu Loki hodně zvážněl, čehož jsem si doteď ani nevšimla: „Pokud někdy uslyšíš jméno "Thanos", běž co nejdál od jakékoliv věci s ním spojené." „Díky za varování," poděkovala jsem i přesto že si stejně budu dělat, co chci. Ale alespoň znám jméno opravdového nepřítele.

Loki se otočil a mířil k odchodu. Chtěla jsem ho nechat odejít, ale nemohla jsem ho nechat, protože jsem měla ještě jednu otázku na srdci: „Počkej! Až tahle šílenost skončí, povíš mi víc o ní? ...o mámě?" Podíval se na mě přes rameno a usmál se: „Pokud chceš. A ještě jedna rada. Asi ta nejdůležitější. Ne všechno je pravda." Co to je sakra za radu? Ne všechno je pravda? Zeptala bych se na to, kdyby nestihl zmizet. Asi na to budu muset přijít sama. Ale teď to raději nebudu moc řešit.

----------------------------------------------

Tak a stále se nám ten čas krátí. Pořád. Je to frustrující. No nic. Kiara se naučila novou schopnost a konečně se odzvěděla, jaké jsou Lokiho záměry. Těším se na konec, ale zárověň se na něj netěším. Všchno se ještě vyostří, ale bude konec... Anebo ne? Tak Čajík lidi!