Secret of the Family [Avengers ff] CZ

Část 1. - Schopnosti?

Země - Kiara - 2016

Dnes je tak krásný den, pomyslela jsem si. Díky bohu, že nám škola skončila dříve. Při této myšlence jsem se musela usmát. Jak moc jsem se těšila, až si zase sednu na koně a vyrazím do přírody. Vždycky po vyučování chodím pomáhat jedné starší paní s jejím koněm. Je to krásná fríská klisna jménem Fresa. Miluji ježdění na koni, krásně se tak odreaguji od všeho okolo.

Šla jsem po chodníku do jedné ze zapadlých čtvrtí New Yorku. „Au," poznamenala jsem nahlas, zastavila se a sklonila hlavu. Malinko mě zabolela hlava. Když jsem ji zase zvedla, malinko se mi zatočila a já jsem si přidřepla. Tohle se mi poslední dobou stává často, ale Natasha tvrdila, že to je tím, jak dospívám. No nevím, jak ona dospívala, ale tohle se jí určitě nestávalo. Asi jsem jen unavená ze školy. Zvlášť po té písemce ze Zeměpisu. Kdo by si sakra pamatoval takovéhle pitomosti, co se zrovna učíme. Chvíli jsem tam ještě dřepěla a vypadala jako nějaký zfetovaný magor. Doufám, že mě nikdo neviděl. Opatrně jsem se zvedla a šla dál, jakoby se nic nestalo.

Po chvíli chůze jsem dorazila k menší stáji, kde je Fresa ustájená, vyčistila jsem ji, osedlala a vyrazila. Cvalem jsem si to razila k nedalekému poli. Vždycky si pak připadám jako bych letěla. Vítr ve vlasech, ta rychlost a volnost. Je to prostě nejlepší pocit, který kdy člověk může zažít. Pak jsem zpomalila do kroku a pozorovala výhled na nedaleký les. Byl temný a strašidelný. A mě samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než se do něj podívat. Nebylo tam skoro nic vidět. Zrychlila jsem do klusu, a když jsem byla kousek od lesa, zastavila jsem se úplně. Chvíli jsem do toho lesa jen tak zírala, abych se odhodlala tam jít. Zavřela jsem oči, pobídla Fresu do kroku a pomalu jsem je zase otevřela. Byli jsme už hluboko v lese. Když jsem se otočila, vypadalo to, jakoby se za mnou ten les uzavíral a chtěl mě tu uvěznit. Malinko jsem se oklepala, protože tu začalo být chladněji. Abych se malinko uklidnila, takjsem Fresu pohladila po krku a snažila se jejím tělesným teplem alespoň malinko zahřát.

Po chvíli bloudění vlese jsem opět uviděla světlo z pole, z toho stejného pole, které jsem při vchodu do tohoto lesa opouštěla. Pobídla jsem Fresu do klusu, protože jsem už z tohoto lesa chtěla vypadnout. Najednou jsem v hlavě uslyšela hlasy. Hlasy, které všude kolem mě vykřikovaly, a já se jim nedokázala ubránit. Křičeli na mě ajá jsem ze strachu pobízela Fresu ještě víc než obvykle. Ona začala reagovat na moje pobídky a zrychlila do cvalu a pak dotrysku. Nevěděla jsem, co mám dělat. Rychle jsem se jí chytla okolo krku, s nadějí že zpomalí, jenže ty hlasy nepřestávaly křičet a ještě zesilovali, stejnou rychlostí, kterou Fresa zrychlovala. Když už se to nedalo vydržet, instinktivně jsem si přiložila ruce na uši, ty hlasy však zesilovaly ještě víc. Fresa najednou někam prudce zatočila. Neviděla jsem kam, protožese mi začaly dělat mžitky před očima. Už jsem viděla jen temno a cítila, jak padám ze zad Fresy. Dopadla jsem na tvrdou zem posetou s mnoha hrboly, které mě bodaly do zad. Byla to šílená bolest. Jako by vás na nože brali. Slyšela jsem jak se tryskající Fresa utíká a její kroky přestávají být slyšet, nejspíše nebyla zas tak daleko, ale přes ty hlasy ji nebylo slyšet už po pár sekundách. Bolest pomalu opadala a já jsem jen ležela nazádech. Když jsem se nyní nemusela soustředit na nic jiného, byly ty hlasy rozeznatelnější. Mluvily o vesmíru, nějakých singularitách a nekonečnu. Vůbec jsem to nechápala. Najednou se ozval ohlušující výbuch a já jsem upadla do bezvědomí.

Probudila jsem se někdy v noci na poli. Třeštila mi hlava po tom zážitku s těmi hlasy. Chudák Fresa utekla, možná se ani nikdy nenajde. Opřela jsem se a pomalu se posadila a mnula si oči. V té tmě jsem viděla opravdu špatně. Pomalu jsem se zvedla, ale zčernalo mi před očima a já musela sklonit hlavu. Po chvíli jsem znovu zvedla hlavu. Tentokrát to nemělo žádné vedlejší účinky, takže jsem i pomalu popošla. Malinko jsem se rozhlédla po okolí, sice jsem moc daleko neviděla, ale poznala jsem, že nejsem daleko od mého domu. Chvíli jsem přemýšlela, jestli na mě nebude Natasha naštvaná, ale usoudila jsem, že je lepší abych žila, než abych byla mrtvá.