Secret of the Family [Avengers ff] CZ

Část 6. - První trénink

Došly jsme až do větší haly, kde byly zdi obstavěny měkkou žíněnkou neonově růžové barvy, až mě z toho bolely oči.

„Sedni si," poručila mi Wanda. Já si sedla a nevím proč, ale začala jsem přemýšlet nad smyslem života. Asi mě už teď zavalila nuda. Wanda si sedla naproti mně a řekla: „Nejdříve zkusíme něco jednoduchého," položila přede mne plechovku a pokračovala: „Zkus ji zvednout do vzduchu." Chvíli jsem na ni koukala jako na blázna, protože mi tak opravdu připadala, ale pak jsem zavřela oči a snažila se soustředit na plechovku a na pokus o dostání ji do vzduchu. Nevěděla jsem, co dělám a ze soustředění mě vytrhl až Wandina slova: „Stačilo by ji nechat vznést, ale budiž." S čím má zase problém? Otevřela jsem oči a viděla jsem, jak se plechovka vznáší a hoří zeleným ohněm, který se pomalu šíří vzduchem. Bylo to krásné.

Mě nenapadlo nic lepšího, než tu plechovku vzít do ruky. Wanda se na mě vyjeveně dívala, jako by nikdy neviděla hořet plech zeleným ohněm. Dobře, dobře, tohle je trochu mimo. Navíc ten oheň nepálil. Dokonce se mi zdálo, že je to pouhá iluze, či co. Úkol byl ale splněn. Zavřela jsem znova oči, soustředila se a nechala plechovku, aby přestala hořet. Takhle musím někdy někoho vylekat.

Wanda se na mě nedůvěřivě podívala a prohodila: „Dobře, teď bych chtěla zkusit něco jiného," vzala plechovku a dala ji pryč. Vrátila se a dala mi další úkol: „Zkus vytvořit znovu ten stín a tentokrát nech oči otevřené." Podívala jsem se na ni a poté jsem se podívala dopředu. Soustředila jsem se a po chvíli jsem znovu vytvořila ten stín podobný člověku. Nebyl to tak úplně člověk. Měl protáhlé ruce, nohy, byl vysoký a hodně štíhlý. Bylo to až strašidelné. Dokonce mi připomínal Slendermana. „Skvěle!" pochválila mě Wanda, což mě zahřálo u srdce. Já se však nepřestávala soustředit a udržovala jsem stín při životě. Wanda se důkladně podívala na stín a řekla: „Zkus mu dát tvář." Znovu jsem se na ni podívala a zeptala jsem se: „Čí tvář?" Ona mi opětovala pohled a odpověděla: „To je na tobě," a usmála se. Achjo. Vždycky mi trvá půl hodinu, než se pro něco rozhodnu, ale když ji mám před sebou, rozhodla jsem se pro její obličej. Trvalo mi to nějakou dobu, než jsem její obličej zmapovala, ale musím říct, že se mi bezchybně povedl. Wanda se na stín koukala s velkým obdivem a pokračovala v úkolu: „Zkus mu dát tělo." Nevěděla jsem co s tím tak jsem mu dala přibližné lidské a snad i Wandiny proporce. Teď jen pokud jsem ji udělala moc tlustou, tak soufám, že se nenaštve.

Vcelku se mi to povedlo. Došla si znovu pro plechovku a snažila se mě dostat co nejdál k hranicím iluzí: „Úžasné. Dokázala bys mu vytvořit i zbraň, s jejíž pomocí by rozsekl tu plechovku, kterou mám v ruce?" Pokrčila jsem rameny a po váhání nad zbraní jsem zvolila luk a šípy. Ehm.. ne, že bych se opičila po Clintonovi, ale mám luky ráda. Navíc jsem chvíli z luku střílela. A donutila jsem stín, nyní i iluzi Wandy vystřelit proti plechovce. Šíp plechovkou bez účinku proletěl. Byla jsem z toho malinko smutná, ale Wanda mě podpořila: „Zkus to znovu, třeba se ti to podaří na podruhé." Soustředila jsem se a nechala iluzi Wandy znovu vystřelit. Iluze opravdu trefila plechovku a shodila ji na zem. Wanda ji zvedla a pochválila mě: „Dobrá práce, můžeš nechat tu iluzi zmizet." Já jsem poslechla a tím dopolední tréning s Wandou končil. Bylo to zajímavé. Zjistit, že dokážu opravdu iluze ovládat a není to jen instinktem řízená automatická reakce.

Poděkovala jsem jí a ona mi ukázala jídelnu.

Jidelna nebyla nějak neobvyklá místnost. Všude tady v S.H.I.E.L.D.u mají prostě šedé stěny, černé dveře, někdy pro změnu prosklené. Nějaká šedá podlaha. A nikde ani jeden malý jednoduchý obraz, pokud tedy nepočítám logo S.H.I.E.L.D.u. V jídelně byl i Clint, Pietro a Kapitán Amerika. Šla jsem k výdeji jídla, kde jsem si vzala sendvič a trochu salátu. Nevěděla jsem, jestli za nimi můžu přijít, ale prostě jsem přišla a sebevědomě si sedla vedle Pietra.

„Co tu zas děláš?" zeptal se mě nevrle Clint, což od něj nebylo hezké. „Jím a seznamuji se," odpověděla jsem mu a podívala se na Kapitána Ameriku. Ten se jako správný klaďas hned představil: „Já jsem Steve. Moc mě těší." „Kiara. Také mě moc těší," představila jsem se mu a vysekla mu malou poklonu. „Hej Clinte, doufám, že jí šíp hlavou neproženeš. Je s ní sranda," poznamenal Pietro, abychom se vyhnuli trapnému tichu. Začínám mít Pietra celkem ráda. Clint se na mě vítězoslavně podíval a řekl: „Po obědě se se mnou naučíš střílet." „Juchů! Trénink s Legolasem," ironicky jsem se zaradovala. Clint se rozzuřil a se slovy: „Ještě se uvidí," raději odešel. Já to však ignorovala a zeptala jsem se: „Proč tu vlastně ještě jste? Hydra je zničena a už tady není žádné jiné nebezpečí, ne?" Pietro se chystal odpovědět, ale Steve byl s odpovědí rychlejší: „Spolky, podobné Hydře, můžou znovu vzniknout, navíc není tu jen nebezpečí ze Země, ale i tam seshora." Mezitím co to říkal, jsem v klidu jedla svůj salát a jakmile skončil, dožvýkala jsem jídlo, co jsem měla v puse a poznamenala jsem: „Jo, něco jsem o New Yorku slyšela." Stejně na Boha ani bohy nevěřím. Jak by teď správný ateista pronesl: "Díky Bohu, že jsem ateista." Ach, ta nelogičnost naší řeči.

Pak jsem se zvedla a šla vrátit tác, na kterém zbyla jen miska a talíř po mém obědě. Celkem se to dalo jíst. Poté jsem se pomalu loudala do haly, kde jsem předtím trénovala s Wandou.

V hale na mě už čekal Clint s lukem v ruce. „Konečně jsi dorazila," poznamenal a vyzval mě, ať jdu k němu blíž. Šla jsem a on se mě zeptal: „Střílela jsi už někdy z luku?" „Párkrát jsem to zkoušela, ale moc dobře se mi nevedlo," řekla jsem takovou menší polopravdu. Chvíli jsem střílela z luku, ale to je už pár let. Clint se zamyslel a po chvíli mi podal luk a šípy. Postavil pár metrů přede mne terč a rozkázal mi: „Zkus se trefit do terče." Podívala jsem se na terč a poté i na luk. Postavila jsem se bokem k terči a pokusila se položit šíp a napnout tětivu. „Základy nemáš zlé," pochválil mě Clint nebo alespoň já jsem to brala jako pochvalu. Malinko mě to vyvedlo z míry. Zamířila jsem a vystřelila jsem. Šíp proletěl kousek od terče. „Zkus to znovu," vyzval mě Clint. Já jsem kývla a opakovala střelu. Tentokrát se zapíchla do terče. Sice daleko od středu, ale přeci jen.

Ještě párkrát jsem vystřelila. Moje střely vždycky zasáhly terč. Nikdy prostředek, ale snad se v budoucnosti zlepším.

„Střílela jsi někdy ze střelné zbraně?" zeptal se mě Clint. Já jsem mu odpověděla zavrtěním hlavy. Nejdříve se podíval terč a poté na mě. Došel k jedné skříni v hale a vyndal pistoli. Už jsem viděla, jak se z pistole střílí. Sice ne naživo, ale v kriminálkách se často střílí. Sice to tam moc neodpovídá realitě, ale to nevadí.

Došel až ke mně a dal mi tu pistoli do ruky. „Postav se čelem k terči a chyť ji do obou rukou," řekl Clint a já se jeho slovy řídila jako podle detailního návodu. Myslela jsem si, že bude malinko lehčí a možná, že nebude tak ledová, ale byly to jen představy. Clint pokračoval: „Dobře, dej ruce před sebe, zamiř a vystřel. Pozor, tato pistole má velký zpětný ráz." Zamířila jsem a zmáčkla spoušť. Čekala jsem, že ta pistole bude mít zpětný ráz, ale ne tak velký. Byla jsem ráda, že jsem to ustála. Poté jsem se podívala na terč a viděla jsem, že kulka zasáhla terč. Nebyl to prostředek, ale zasáhla jej a já jsem s tím byla spokojená. „Celkem to jde," poznamenal. „Vystřel si ještě párkrát a pak budeme mít oba klid." Neřekl to s nějak velkým nadšením, ale já neváhala, vystřílela jsem celý zásobník. Nemá mě rád a ani já jeho, ale myslím, že na poprvé to celkem ušlo. Poté jsem tu pistoli vrátila Clintovi a šla do společenské místnosti za nějakou sociální interakcí.

----------------------------------

Ano, je to trochu nezáživná kapitola ale další, nebo ta popříští bude už zajímavější a to o dost :D Máte mé slovo! A ano, Wanda pije Coca Colu... narozdíl ode mě :D