-Omlouvám se, že je to tak krátké :D :)-
O několik dní později.....
V nové práci mě přijali všichni až na Amandu dobře, hezké přostředí, hezcí chlapi, co víc jsem si mohla přát, podle mých kvalit se mi bude zvyšovat plat, zatím mám jen 85 na hodinu, ale to mi bohatě stačí pro začátek. Večer se vracím kolem sedmé hodiny, vyzvednu Dess, navačeříme se a jdeme si unaveny lehnout.
_______________________________________________________
„Dobré ráno Jaku."
„Dobré ráno všichni." Už zase se tak krásně usmíval, jeho nádherný úsměv, oči a to vypracované tělo a já jsem jen vychrtlá ošklivá socka, nad čím to vůbec přemýšlím, nikdy nemůžu mít takového chlapa jako je Jake! Nikdy! Už se soustřeď na práci Aby, od té doby co máš nového šéfa ti to moc nejde, posmívalo se mi podvědomí. Mohla bych ho snad i pojmenovat, když se do mých věcí tak často angažuje. Už přemýšlím i nad takovými pitomostmi.
„Ano jistě Jaku, teda pane Millesi."
„Mátě štěstí, že jste se opravila a prosím vás Rodriguezová, nebylo by ke škodě, kdyby jste ráno trávila více času v koupelně, máte příšerný účes a ty nehty, udělejte se sebou něco, běžte na kosmetiku, manikúru, zvýrazněte se, takhle nám odeženete zákazníky."
„Já myslela, že zákazníci odceňují spíše vlídnost a loajalitu vůči nim a ne to jak vypadáme."
„Držte svá prožízlá ústa zkrátka Abygale, tohle tu nebudu trpět," jeho prst se dotknul mých rtů a v mžiku je opustil. Dveře výtahu se zavřely a já si oddychla. „Tohle mi dělá vždycky." Nevěděla jsem, co od něj očekávat, mám šanci, nebo si se mnou snad jen pohrává. Je to muž mých snů a má nějakou úroveň, ten si snad se ženami jen tak nezahrává. Vzhledem k tomu, že mě už začalo unavovat věčné přetvařování, mé rozhodnutí bylo utnuto. Půjdu za ním!
Krátce jsem zaklepala a vešla. „Moment, neumíte klepat," ozval se něčí rozhořčený hlas. Ani nebyla potřebná další slova. Ten stav bezmoci se dostavil znova. „Amando," vypískla jsem znechuceně a zabouchla za sebou dveře. Celý pracovní den, byla má duše prázdná, kolem mne chodily cizí i povědomé osoby, ale já je nevnímala, před očima se mi neustále přeháněla ta scéna z dnešního rána.
Ulice pro mne byly prázdné a bez známky života i když ve skutečnosti překypovaly auty, lidmi a rušným děním Londýna. Cestou domů se mi Destiny pokoušela vyprávět pár zajímavých dnešních příhod, ze kterých mi v paměti uvízlo jen pár nepodstatných slov.
Nemohla jsem se za žádnou cenu nudit, proto můj dům za hodinku kypěl čistotou a voněl po mém heřmánkovém osvěžovači vzduchu. Dopis od pana Liama nakonec zkončil v mé stolní zásuvce, kdybych se náhodou rozhodla si s ním promluvit, ale to se nestane, chci začít sama, bez jediné vzpomínky na minulost.
