„Zajímavé, jaká náhoda nás zase svedla dohromady, ahoj Abygale.“ „Ahoj.“ „Je ti něco, vypadáš sklesle?“ „Nic mi není.“ „Tak promiň.“ „ V pořádku, jen nejsi žádná moje zpovědnice, ani dobrý kamarád, abych ti říkala každý svůj problém, když ti řeknu slovo, chlap, pochopíš o co jde a už se nebudeš ptát?“ „Ano, omlouvám se.“ Mé chování bylo příliš hrubé, ale na místě, Jake mé srdce trápí čím dál víc, nedokážu na něho přestat myslet. Před halou na mě čekala Rose s Destiny.
„Děkuji za hlídání Rose, měj se.“
„Není za co, ahoj Aby,“ usmála se a odešla.
„Mohl bych se svézt s vámi?“ Že jsem přesně věděla kdo to bude.
„Můžeš, bude to zase domů, nebo někam jinam,“ odsekla jsem.
„Domů,“ řekl Liam až ustrašeně.
„Liame, pojedeš k nám a budeš si se mnou hrát?“
„Já nevím Destiny, Abygale by se to asi moc nelíbilo, dneska nemá na strejdu Liama náladu, což ostatně nemá nikdy.“ „Můžete si u nás hrát,“ vmísila jsem se do konverzace a věnovala se dál řízení.
„Pomůže mi někdo s taškama, nebo je budu tahat sama?!“
„Samozřejmě strejda Liam ti pomůže, paní nepříčetná.“
„Haha.“
„Dess, běž si hrát do pokojíčku já za chvíli přijdu, jen odnesu Aby tašky a jsem u tebe.“
„Dobře.“
„Já už bych to ale zvládla, díky, můžeš jít, nebo mě chceš zase vyslíchat co mi je?“
„Chci ti jen odnést tašky.“
„Jen aby, znám tě.“
„Abygale co s tebou je?“
„Já to říkala.“
„Neptal bych se, kdyby si mi nepřišla vážně bezmocná a kdyby sis ten vztek nevylévala na mě, nic jsem ti neudělal.“
„Neudělal, akorát se mě věčně na něco vyptáváš a mě to leze na nervy.“
„Abygale nejsem tu proto, aby si na mě kříčela, chci ti pomoct.“
„Ale já jí nepotřebuju, běž pryč, já jsem v pořádku, jsem v pořádku, jsem v po-o-řá-d-d-k-u“ opakovala jsem a zhroutila se Liamovi do náruče. Na chvíli mi spadla víčka a probudila jsem se až o dvě hodiny později.
„Už ti je líp.“
„Jak jsem se sem dostala?“ Rozpačitým pohledem skenujícím Liama mi došlo, že mě sem asi musel nějak donést. „Vzal jsem tě do náručí a položil tě na postel, přece tě nenechám ležet na zemi,“ pousmál se. „ To si hodnej.“
„Co to visí na té nástěnce Abygale?“
„Že by dopis od tebe, stačilo mi si ho párkrát přečíst a změnilo mi to život, vlastně jsem ti za ten večer ani nepoděkovala.“
„Aby a už mi řekneš co se ti stalo, nevypadáš vůbec dobře,“ pohladil mě po tváři a já ucukla. „ Co to děláš Liame, jedná se o Jacoba Millse, pro informaci.“ „Aha láska tě trápí, stím ti asi neporadím, byl jsem na tom ještě nedávno úplně stejně, jen vlastně nevím, jak jsem se z toho dostal.“ „Tak vidíš, že mi nepomůžeš a jen pro další informaci, jak se dostaneš domů? Autobus ti nejede a já teď radši řídit nebudu.“ „ Pěšky.“ „Aha, si asi stejnej blázen jako já, vyspi se v obýváku na gauči, ráno tě odvezu.“ Vstala jsem a otevřela skříň, „tady máš ručník a dress od Manchesteru, snad ti to bude, já půjdu zkontrolovat Dess a spát, tak dobrou.“ „Dobrou Aby a děkuju, ale to si nemusela.“ „ Ber to jako poděkování, uvidíme se ráno.“
„Vstáváme,“ z postele mě dostala omamující vůně čerstvého ovoce a horkého čaje. Jako na zavolanou od maminky jsme přiběhly obě do kuchyně, kde nás čekala bohatá snídaně. „Omlouvám se, že se ti hrabu v kuchyni a v lednici, ale měl jsem hlad a hádal jsem, že vy budete mít taky.“
„No pro dnešek to přežiju, proč na mě tak zíráš? Je to nezvyk, když mě v pracovním vidíš upravenou, hezky oblečenou a teď tohle viď?“
„Prosimtě, jste všechny ženský stejný, jen se mi líbí tvoje pyžamo s medvídkem Pú,“ úsmál se.
„Oh, děkuju,“ odvětila jsem a pustila se s chutí do jídla. Po snídani jsem odvezla Dess do školky a Liama domů. „Děkuji za nocleh a za stravu, měj se.“ „ Já děkuju a omlouvám se, ahoj.“