V práci jako každý den, plno zhroucených duší, co potřebují slepit a pohladit. Dnes přišla i Samantha Cole, bohužel mi přišlo, že si začínáme čímdál méně rozumět, snad jen pro to, že mi i Liam vyprávěl jeho verzi a nepřipadá mi, že by měl potřebu mi lhát, Samantha byla občas i nepříčetná, když jsem se o něm zmínila, vypadalo, že už o něm nechce slyšet jedno jediné slovo. „Omlouvám se Samantho, nevěděla jsem, že Vám to vadí.“ „ Pro Vás prosím slečna Calder, prozatím.“ „Ano jistě, tak se uvidíme zase příště mějte se hezky.“ „Vy také.“ Její výraz ale nevypadal zrovna přesvědčivě, něco ve smyslu, o Liamovi už ani slovo, nebo ztratíte zákazníka.
Byl čas polední přestávky, odbyla přesně dvanáctá hodina a já otevřela dveře restaurace, po dnešním, trochu trpkém, rozhovoru se slečnou Cole, mi značně vyhládlo. Můj žaludek nakonec zasitily špagety s bologness omáčkou a čestvý zahradní salát. K mé smůle jsem si nevšimla, že na druhém konci restaurace sedí Jacob i s Amandou a dalšími dvěma přáteli a při pohledu na mou osobu se náramně baví a smějí se na celé kolo. Můj obličej začínal nabírat lehce rubínovou barvu a tváře se mi zalily horkem, v této chvíli jsem se nemohla cítit nijak jinak, než trapně a bezvýznamně ponížená. Mé oči se leskly jako hladina toho nejčistějšího blankytného moře a kapky slané vody mi stékaly po tváři. „Ten zatracenej parchant, proč mi to dělá, já k němu zřejmně stále něco cítím a on se mi takhle odvděčuje, proč zrovna já?“ Rychlostí blesku jsem došla zaplatit ke kase a utekla pryč. „Aby, děje se něco?“ ozvalo se za mými zády. Byla to Sally má kamarádka. „Ale ne neděje, jen Jacob.“
„Aby, netrap se už kvůli tomu nafoukanýmu blbcovi, nestojí ti za to, najdeš si lepšího hmm, kolik krásných chlapů k nám chodí na školení.“
„Nechci teď žádného chlapa, je mi z toho tak akorát na nic, půjdu domů, dám si sklenku a odreaguju se, tak pa.“
„Počkej a nechceš jít dnes semnou do klubu, sednem si, dáme skleničku a popovídáme si, co ty na to?“ Po dlouhém přemlouvání jsem svolila, doma mi nezbývalo nic jiného než prohrabat celý šatník a stejně si nakonec vzít to co bylo přehozené na křesle. Jednou za uherský rok jsem na sebe vzala něco víc odvážnějšího, minišatky s dlouhým rukávem a lodičky na podpatku.
V klubu bylo dost lidí a sem tam se po mě ohlédl nějaký muž, jeden byl hezký, ale když promluvil, hrůza, druhý nebyl až tak hezký i když se s ním dalo o něčem polemizovat, ale stejně, nikdo mě nenatchl a nikdo hlavně taky nechci, s jedním jsem si dokonce i zatančila, byl to takový gentelman, jmenoval se James a čirou náhodou pracoval u nás v budově. Byl docela milý a moje bránice značně poškozená od jeho neustálého vtipkování. Vcelku užitý večer, šla jsem spát s dobrým pocitem.
Ráno mi Destiny přivezla kamarádka u které byla přes noc. Strávili jsme spolu krásný den pří pohádkách, procházce v parku a projížďce na loďce. Večer, strávený při sledování televize, připomínal spíš scénu z nudného filmu. Anebo ne ? „Večerní zprávy Vám přináší další zajímavé události, dnes kolem 20 hodiny v temných uličkách Londýna poblíž Hyde parku, byl vyloupen obchod.....jedním z hlavních podezřelých je L..am ….ne ...j ...p...“ „Doprdele posraná televize, je to blízko nás a oni to neřeknou a to se potom člověk má bát vyjít i na ulici aby ho tam někdo nepřepadl.“ Trochu z neklidným pocitem jsem se uložila ke spánku a během pěti minut jsem byla v říši snů.
V pondělí, když jsem se celá unavená vracela z práce domů, skoro až za tmy, jsem potkala Liama, vyhnul se mi obloukem a ani mě nepozdravil, jen mi letmo pohlédl do tváře, zahalen v kapuci, sklopil pohled a šel dál svou cestou. Takového ho zaručeně neznám, ale copak je to moje věc, už pár dní se neozval, nic, ale stačí, že mám teď plnou hlavu Jacoba, ještě abych řešila jeho, je mi to jedno.
