Čtvrteční den v práci mi ve společnosti Sally sice rychle utíkal, ale nemohla jsem přestat na to všechno myslet, jí jsem to říct nemohla, veřím jí, ale tohle bych si raději nechala pro sebe, nemohu to nikomu říct. Utápěla jsem se v tom, rvalo mě to k zemi. Večer, ať už je druhý den práce, nebo ne, jsem dovezla Des k Sally a šla se opít do baru, bylo mi vše jedno. Tančila jsem, odvázala se, dokonce si i zapálila cigáro, ale obtěžoval mě jeden muž, celou dobu na mě zíral a potom si přisedl a sahal mi na stehno, vylila jsem mu do obličeje pití a utekla, nejspíš mě pronásledoval, začala jsem utíkat a nevěděla, kam se schovat, nahnala se mi do hlavy myšlenka, že ten „starý“ Liam, ne ten zločinec, by mě asi nenechal ve štychu, ale to on už není. Jenže když jsem bežela kolem jeho domu, nenepadla mě jiná alternativa. Rány na jeho dveře v něm museli vzbudit trochu strachu. Potevřel dveře. „Děláš si srandu, podívej se, jak ses zřídila a navíc, už mě vážně nezajímáš, podrazila jsi mě a hlavně zklamala, čau.“ Už chtěl zavřít dveře, ale já ho zarazila: „ Liame, pusť mě dovnitř, někdo mě pronásleduje.“
„No jasně, ani se ti nedivim, že tě někdo pronásleduje, bůh ví co sis šlehla.“
„Ty děkvo jedna,“ ozvylo se za mými zády, Liam se hned vzpamatoval a vtáhl mě dovnitř, zrovna ve chvíli kdy zabouchl dveře, chlap byl už u vchodové branky. Bouchal na dveře a křičel, já se rozbrečela jako malé děcko a sesunula se na zem. „Otevři ty dveře, dělej, ta kurva mě polila a je moje, tak ode mě nemá co utíkat.“ „Vypadni odsud, tady žádná kurva není, nebo zavolám policii.“ V tom ve mně strnulo. „Liame, ale ty nemůžeš volat policii, vzpomínáš.“ „ Já vím, ty buď ticho.“ Ještě chvíli bušil na dveře a snažil se dobít dovnitř, když ho to přestalo bavit, zdálo se že je klid a že odešel.
Liam se choval, jako by tam Aby vůbec nebyla a ona jen seděla na podlaze a brečela. V domě panovalo napětí. „Pojď si aspoň sednout na gauč, neseď na tý zemi proboha, tady máš deku a spi tady, já budu u sebe, dobrou.“ Aby to bylo vše líto, smutně pozorovala, jak Liam odchází a lehla si na gauč.
Liamovi se zdál sen, že Aby neotevřel a že jí ten chlap chytl a moc jí ublížil. Prudce se posadil celý spocený. „Co to bylo doprdele,“ pronesl nahlas a šel se do koupelny opláchnout. Musel jít přes obývák, kde spala Aby. Stále zrychleně dýchal, protože to byl přece jen hrozný sen, Abygale vše slyšela, posadila se na gauč a pozorovala Liama v koupelně, když zhasl světlo a procházel kolem ní, nevšiml si, že je vzhůru. „Že já jsem tak hloupej, mohl nám oboum něco udělat.“
„Liame, omlouvám se, si v pořádku,“ zeptala se Abygale trošku plaše a měla k tomu důvod. „Co ti je do toho, spi.“ Aby se nakonec odhodlala a zvedla se, dohnala Liama na chodbě a chytla ho za rameno. „Liame, víš, že jsem se zachovala hrozně, ale člověk neví čemu má věřit,když tohle někde slyšíš od tolika lidí a tak, nemůžeš věřit na sto procent.“ „Chápu, omluva se přijímá, dobrou,“ odpálkoval Liam Aby. Už zase měla skleněné oči. „Dobře omlouvám se, jdu domů, už tě nebudu otravovat.“ Odhodlala se otevřít dveře. „Co blbneš, co když tam ještě někde je.“ Liam se strachoval, i když to na sobě nenechával znát, záleželo mu na ni a nechtěl aby jí někdo ublížil. „Nemá to cenu, nemáme si už co říct, nic.“ „Nechoď ven rozumíš,“ řekl ještě víc starostlivěji a přitáhl si Aby k sobě, zabouchl dveře zamkl je a pěvně ji objal. Aby byla chvíli ztracená, ale pak ho taky chytla a položila mu hlavu na rameno. „Díky,“ šeptala s pláčem. „Už bude dobře, sice mě štveš, ale musím tě chránit, nejde říct, že si mi uplně ukradená, přeci jen, jsi moje kamarádka, pojď se posadit na gauč.“
„Mrzí mě, že se kvůli mně vůbec nevyspíš, ostatně mě mrzí všechno, ale já se taky moc nevyspím, protože já nejspíš ani neusnu, po dnešku.“
