„Podívej, ten chlapeček je tak roztomilej, jednou bych taky chtěla takové dítě, stejně to musí být nádhera, ale i starost a strach, přesto mě to láká, vždyť mi je přes dvacet, nemám ještě ani přítele, tak jak bych se toho taky mohla dočkat.“ Počkej jak jako nemáš, stojí vedle tebe! Nebo si pořád ještě myslíš, že k tobě cítí jenom přátelství? Bože můj, muselo se do toho přidat i mé stále zvědavé a do všeho se míchající podvědomí. Ano teoreticky by mohl cítit něco víc, ale necítí a tak to taky zůstane a i kdyby cítil, já ne. No dobře jak myslíš! Prohodilo panovačně, trhlo svým dlouhým černým pláštěm a na lusknutí prstů zmizelo.
Malé i větší děti na trávě tancovali a já zahlédla známou tvář. „Ahoj teto Aby, pojď si s námi zatancovat tancujeme tu sestavu jak si naučila mě a Bethany, už jí umí skoro všechny holky ze školy.“ Natěšeně kolem mě poskakovala a tahala mě za rukáv. „Pojď už.“ Ty děti jsou vážně roztomilé, znovu se mi zastesklo po Destiny, za chvíli se mi už konečně vrátí, sestřička moje malá. „Tak dobře, pohlídáš mi prosím tašku Liame?“
„Jistě, ale na to se chci taky podívat.“ S plnýma rukama nás následoval na trávník a usadil se vedle děvčat na deku. Neustále se ho na něco vyptávaly, skákaly po něm a on vypadal šťastně, možná tohle mu chybí, děti rodina, už na to má přece jenom věk a ještě pořád nemá stálý vztah. Sledoval nás jak tancujeme, my zase sledovali po očku je, jestli se náš tanec líbí a měl veliký ohlas. „To bylo super děcka, jste šikovné.“ Všichni se mi pověsili kolem krku. „Si šikovná teto, nauč nás ještě něco.“
„Teď to nejde, jsem na procházce s Liamem, někdy jindy ano.“ Liam se zvedl z deky, oprášil si nohavice a řekl, „víte co holky a chlapče, já se chci taky naučit tancovat a doma mám velikou místnost ve které trénuju box, tak co kdyby nás teta učila tancovat tam.“ Podíval se na mě tázavým pohledem. „Počkej Liame, jako myslíš taneční kroužek? To nejde, nemám čas a žádné povolení.“
„O tom nikdo nemusí vědět, a vy to nikomu nepovíte že?“ chytl jednu malou holčičku za tvářičky a dal jí něžnou pusu na čelo. „Neřeknem, to se neboj Liame.“
„No dobře, mě se to hodí úterky a čtvrtky, tak jste všichni zvaní,“ nemohla jsem už nic dělat, Liam mě v podstatě přesvědčil. Rozdal jim lístečky s jeho adresou a všichni se s námi rozloučili. „Budeme se těšit,“ radostně jim mával zpět a když jsme byli z jejich dosahu věnoval pozornost mě. „Vidíš jak jsem hodnej, přivyděláš si a budeš dělat to co tě baví, je to tak jednoduché.“ Nadzvedl levé obočí a usmál se nad tím, že mu jeho ďábelský plán vyšel. „Víš, že ti to s těma dětma moc slušelo, už vím co potřebuješ, rodinu, děti, už si na to dost vyspělý aby si měl vážný vztah... a vídáš se vůbec s někým z rodiny?“ Věnoval mi plachý pohled a já hned pochopila, že nejspíš ne. „Omlouvám se, jen že by si byl skvělý táta.“ po téhle větě se dal do smíchu. „Vážně, si milá, ale na to ještě ani zdaleka nejsem připravený.“
„Co ty víš, já taky nebyla připravená a starám se o jedno dítě a když nad tím tak přemýšlím, dost mi chybí. Píšeme si, telefonujeme, ale není to jako kdyby byla tady. Už by se mohla vrátit.“
„Vždyť už za pár dní, to ještě vydržíš, co kdybychom zůstali tady, pod stromem je hezký stín a né takové vedro, už jsem zvědavej na tu tvojí dobrotu kočko.“ Olizoval si rty a mezitím roztáhl deku. „Kočko? Čím jsem si to zasloužila, máš snad takový hlad, že nevíš co říkáš?“
„Haha, proč bych ti to nemohl říct když je to pravda a hlad mám taky, to máš pravdu.“ Mnul si ruce a netrpělivě čekal až otevřu košík s jídlem. „Co tu máme, sendviče, ovoce, jahody s čokoládou, mňam a hlavní chod, to je telecí? Vážně?“ celý se rozplýval. „Ano telecí, taky jsem si s tím dala pěknou práci, můžeme tu strávit celé odpoledne, vzala jsem talíř na házení a nějaké křížovky a tak. „Jako vždy připravená, tak co si můžu dát? První bude typuju hlavní chod, už na to mám chuť a jak to krásně voní.“ Byl jak malé děcko, ale to je dobře, dospělí by neměli ztrácet tu svou dětskou stránku a občas by jí měli prostě vypustit na povrch. „Hned to naservíruju...ták, tu máš, doufám, že ti to bude chutnat.“ Nic neřekl a hned se pustil do jídla, když spořádal vše co měl na talíři, natáhl se na deku a zavřel oči. „Bylo to výborný, ještě nějakou věc o tobě nevím?“ Vždycky mě dokáže potěšit. „No myslím, že jich ještě pár zjistíš, ale mě teď momentálně nic nenapadá,“ leželi jsme vedle sebe na dece a povídali si. „Dneska je fakt krásně,“ mumlal si pod vousy než se mu podařilo usnout. Mé přemýšlení nevedlo nikam, ale stejně se mi nepodařilo usnout. „Jak to jenom děláš, že jen tak usneš, uprostřed dne v parku.“ Promluvil můj jemný hlas ke spícímu Liamovi. „Já ale nespím,“ Má prostě svojí hlavu a dokáže mě vystrašit, když to nejmíň čekám. „Fuj, já se lekla.“ Má pěst mu přistála přesně na rameni. „Nebij mě, budu blbej.“ Vtipkoval. „To už víc nejde ale.“ Provokovat nebyl dobrý nápad, Liam mě povalil a začal mě lechtat. Nesnáším to. Mé přihlouplé hihňání bylo slyšet po celém parku. „NECH TOHO PAYNE, nebo se neznám.“
„A co když ne,“ nepřestával a já byla bezbranná. „Přestaň já už nemůžu.“ Přes ten smích mi nebylo ani rozumět. „Sluší ti to když se směješ,“ změnil rychle téma a já nejspíš zčervenala. „Děkuju, ale nemyslím si.“
„Ale já to vím,“ snažil se mě políbit.
„Liame, jsme venku, tady ne, nechci aby se někde rozkřiklo, že spolu něco máme, i když to vlastně ani není pravda.“ Znepokojovalo mě to. „Proč tyhle věci děláš a pak jich lituješ Liame?“ Zamyslel se nad těžce položenou otázkou. „Dělám to, protože si přitažlivá, ale to ty víš a potom toho lituju protože....protože, já vlastně ani nevím.“ Zrudnul. „Nějak se červenáš, tady máš taky něco červeného do žaludku, zavři oči a otevři pusu,“ do úst mu vklouzla čerstvá červená jahoda. „Mňam, jsou výborné, já tě teď taky nakrmím, ukaž.“ Z našeho vzájemného krmení nás vyrušilo pípání příchozího e-mailu na můj mobil.
___________________________________
Od: destiny.rod@gmail.com
Pro: abygale.r@gmail.com
Ahoj Abygale, už se na tebe moc těším, ale ten let zrušili, už několik dní jsou tu velké bouře, musím letět až za týden, nezlob se.
Tvoje Destiny
__________________________________
Ztrnulo ve mně. Bouře. Sakra.
__________________________________
Od: abygale.r@gmail.com
Pro: destiny.rod@gmail.com
Předmět: Mám strach!
Ahoj Destiny, doufám, že jste všichni v pořádku, moc mě to mrzí, ale co se dá dělat. Tak tedy až za týden. Už se na tebe těším já i Liam. Mějte se tam hezky.
___________________________________
„Liame, ve Francii jsou velké bouřky, takže Destiny přiletí až za týden, bojím se o ní.“ S těmito slovy jsem uložila mobil do kapsy a obejmula Liama. „Neboj, nic se jim tam nestane, to mi věř.“ Jeho ruce mi přejížděly po zádech a ten sametový hlas mě uklidňoval. „Je mi s tebou dobře Liame, umíš mě uklidnit a pomůžeš mi když to potřebuju, nechápu proč tě každá holka pustí k vodě, kdybych nebyla tak vybíravá, klidně by mi nevadilo s tebou být, ale mluvím o těch ostatních, jsou blbý, když tě nechaji...jo to jsou.“ Přidržel si mě na délku rukou. „Kdyby si nebyla vybíravá, to myslíš jak?“ Tahle část věty ho nějak zaujala. „Prostě, jsem moc pečlivá na vybírání chlapů od té doby, co, no vždyť víš, když jsem brala to svinstvo, byla jsem...nymfa a to oslova, takže už chci jen jednoho na celý život.“ Liam byl zaskočen. „Ty a nymfa, to si nedokážu představit.“ Chápu, že ho to rozesmálo, ale nemusel se smát předemnou. „Liame klid, mě to není zrovna příjemný když se mi směješ, snažím se na to zapomenout.“
„Omlouvám se Aby, promiň,“ s lítostí se na mě podíval. „A nekousej si ten ret, vypadá to svůdně, takže to používej na tu svou Vanessu a né na mě, mě už se ti podařilo svést a dobře to nedopadlo.“
„No to máš pravdu, to už zkoušet nebudu.“
