Ráno, když už mě čas hnal za Destiny do nemocnice, zapípala Liamovi na nočním stolku příchozí SMS. „Člověk se nemůže ráno ani pořádně vyspat kristepane, kdo to zase je.“ Po ránu je pěkně nabroušený. „Dobré ráno ty bručoune, si po ránu pěkně mrzutej co?“ Se zkřiveným obličejem se podíval mým směrem, zřejmě ho štvalo to sluníčko, které mu tak urputně svítilo přímo do očí. „Promiň, hned to zatáhnu...lepší?“ Už se netvářil tak jako předtím, takže nejspíš ano. „Dobré ráno, psala Natali, že přijedou i ostatní, její brácha Ricky s přítelkyní, Ashton, Donny a sestra Monna a taky její rodiče Jennifer je hodná ale Tonyho nemusím, mám k tomu své důvody.“ Páni, to jich je vážně tolik. „Nemáš nějakou jejich fotku?“ Liam vyndal z tašky svůj tablet a najel do galerie, pár fotek mi bylo uplně cizích, rozklikl právě tu, kde je většina jeho příbuzných z matčiny strany. „Ta blondýnka s dlouhýma nohama je Natali, je milá, ale trochu úchylná, Ricky je trochu frajer, však vidíš sama, samé značkové hadříky a nabubřelý pohled, Ashton nemá z ničeho rozum je to takovej ajťák a s nikým se nebaví, Donny je bezva kluk, jsme si celkem podobní a ačkoliv na to nevypadá je o čtyři roky mladší. Monna, říkáme jí Monica, je taková panička, ale když se s ní dáš víc do řeči, veřim, že si budete rozumět. No Jennifer, je zlatá ženská a Tony mě nemá rád, kdysi se stalo něco, kvůli čemu mě nenávidí. Ale o tom až jindy.“ Krásný popis jeho rodiny, nicméně, už na nás čeká Destiny. „No koukám, že Vás je hodně, teď se ale mazej umýt a převlíknout, už jsem dávno chtěla být v nemocnici.“ Za pár minut stál připravený u dveří, v jeho tradičních černých džínách, bílém triku a kožené bundě.
Nemocniční pach už mi lezl krkem, ale nedalo se nic dělat. Doktor pro nás měl výborné zprávy a hned u vchodu nás zastavil. „Slečno Abygale, Destiny se probrala, prestěhovali jsme jí na pokoj číslo 8.“ Polila mě nekonečná vlna úlevy. „To je skvělá zpráva pane doktore, děkujeme,“ poděkoval Liam doktorovi Sanchezovi a uháněl za mnou. Bylo úžasné jí zase slyšet. „Abygale, moc se mi stýskalo,“ její rtíky se zvlnily do nepatrného úsměvu. „To mě taky holčičko, to mě taky, jsem ráda, že si tu zase s námi.“ Pocit radosti a štěstí byl nepopsatelný. „Ahoj princezno, moc jsme se o tebe báli,“ Liam jí chytl za její ochablou ručku a líbl jí na čelo. „Strejdo Liame, ty jsi za mnou přijel, mám tě ráda.“ Dojetím jsem skoro plakala, bylo to tak krásné, jak k sobě přirostli a zvykli si na sebe. „To já tebe taky, počkej tu, přinesu ti něco.“ Kamsi se rozběhl a za chvilku se vrátil s obřím plyšovým medvědem v ruce. „To je pro tebe kočko, abys tu v noci nespala sama.“
„Jéé, děkuju, bude se jmenovat po tobě, Liam,“ usmála se a přitiskla se k medvídkovi. „Doktor říkal, že se lepšíš, děláš nám velikou radost Des, bohužel mi volali z práce a pokud tu budeš ještě déle jak týden, tak budu muset odletět, ale bude tu s tebou teta.“
„Dobře,“ bylo vidět, že je hodně unavená a za chvíli jí klesla víčka.
O pět dní později už byl její stav stokrát lepší, neunavovala se tak rychle a mohla se už zvedat z lehátka sama. „Dělá skvělé pokroky, je to snaživá a trpělivá dívka, to má jistě po Vás,“ zalichotil mi doktor Sanchez a svůdně se usmál. Liamovi se to ale vůbec nelíbilo, přitáhl si mě k sobě a chytl mě kolem ramen. „Viděla si ho, jak tě tady sváděl, přímo přede mnou?!“ Vprovázel ho pohledem ze dveří a když už byl konečně z dohledu, otočil se a políbil mě na čelo. „Neboj se, jsem jenom a jenom tvoje Liame Jamesi Payne.“
Dost se mi ulevilo, že je Destiny v pořádku, ale práce volala a tak mi nezbývalo nic jiného, než se vrátit zpět do Londýna. Teta Johanna slíbila, že u ní bude každý den, pokud to půjde a budeme si často volat. Za 14 dní se mám vrátit, to bude tak akorát srovnat vše co jsem v práci nestihla, udělat papírování, úžít si trochu volna o víkendech s Liamem a pak se tam zase vrátit. Francie není špatné místo, ale Londýn, je Londýn. Pro mě je to jedno z nejkrásnějších míst světa.
Kolem osmé večer, následujícího dne jsme se konečně dostali na letiště, letadlo jsme stihli jen tak tak, protože byly ucpané silnice směrem k letišti. Vzlet letadla nebyl zas tak hrozný a celý let mi byl ten tam, protože jsem si v klidu pochrupomala na Liamovým rameni.
„Vstávej Aby, jsme tu,“ probudil me jeho sametový hlas. „To jsem spala celou cestu ?“
„Vypadá to že ano, alespoň budeš odpočatá, za to já ani oko nezamhouřil, půjdu si doma lehnout.“
„Doma jako doma, nebo u mě ?“ Tato nabidka ho nijak nepřekvapila, nicméně jel stejně k sobě, aby se postaral o domácnost a vyzvedl si Loki od kamaráda, který jí hlídal. Já si mezitím doma také poklidila a okamžila zavolala Lise. „Ahoj, tak co jak je na tom Destiny, už je v pořádku, kdy se vrátíš do práce, je tu frmol.“
Nazdárek Liso, Destiny je v pořádku, ale létání by jí nedělalo dobře, tak musí zůstat ještě tři týdnyve Francii, zítra jsem v práci jako na koni, pustíme se do toho, musím se na to jen pořádně vyspat. Musím ti něco říct, jsem tak šťastná, povíme si o tom v práci, tak ahoj zítra.“
„Dobře, jsem zvědavá co to bude, taky ti musím něco říct, ale nevím jestli z toho budeš mít radost, tak zatím ahoj.“ Zavěsila a já odložila mobil na noční stolek, svalila se do postele a nečinně civěla do stropu, který zdobila capuccinová barva. Začal mi vyzvánět telefon a ložnicí se rozezněl hlas Jasona Derula, který byl přímo blahem pro moje uči. Byl to Liam. „Ahoj, copak dělá moje kráska zítra navečer ?“ Vždycky mě ta jeho sladká slůvka dostanou do kolen. „Ahoj Liame, zítra nevečer bude tvoje kráska vyčerpaná po náročném dni v práci, ale povídej, co máš v plánu?“
„Volal mi James, že máme přijít k nim, Lisa dělá večeři a potřebují si s námi o něčem promluvit, jedou spolu na romantickou dovolenou a potřebují pohlídat dům a Lisa zřejmě bude chtít uvolnit z práce a potom jsem myslel, že by si u mě mohla přespat.“
„No dobře, večeři zvládnu, jasně že u tebe přespím, ráda.“ Aha tak proto bych z toho neměla mít radost, příští týden si odjede pryč a já tam budu sama, ale proč bych jí nepustila, zaslouží si to a moc jim to přeju. „Tak zítra v 6 tě vyzvednu doma, čekej mě. Pa.“
„Dobře, budu se těšit, pa.“
Fajn, tojsem potřebovala, být celý týden v práci sama. Ale večeři s přátely mi nic nezkazí.
