19. Přesně to je ten pocit

72 5 0
                                    

Hotelový pokoj, do kterého nás zavedla mladá atraktivní zaměstnankyně, byl velký, ale útulný. „Musíš být tak unavená Abygale, po dnešním dni určitě, chceš napustit vanu,nebo se vysprchuješ? A nemám ti nechat přinést ještě čaj nebo něco?“ Jeho starostlivost občas přesahovala své meze, přece se dokážu o sebe postarat sama. „Liame, já nejsem malá holka, vanu si ještě napustím a čaj nechci.“ Cukl sebou, „promiň že se ti snažím pomoct,“ zvýšil svůj hluboký hlas. „Tímhle mi to akorát stěžuješ připadám si ještě víc bezradná než jsem.“ V pokoji se za mnou jen zaprášilo. Venku pršelo, ale to mi nijak nevadilo, déšť smáčel mou tvář, někde mezi kapkami deště se potulovaly i mé slzy. „Aby neblázni pojď dovnitř, omlouvám se.“ Křičel za mnou Liam, stojící ve dveřích. „Nech mě být, vrať se zpátky.“ Pršelo stále silněji. „Promokneš na kost a budeš mít zimnici, pojď dovnitř.“ Zkoušel mě přemlouvat. „Vždyť to je jedno, na tom nezáleží.“ Jeho kroky nešly přeslechnout, vzápětí stál za mnou. „Mě na tom teda záleží a jendo mi to není.“ Položil mi ruce na ramena a lehce je zmáčkl. „Liame, proč mi říkáš takovýhle věci, nutí mě to nad tím neustále přemýšlet.“ Jemně mě masíroval a uvolňoval z mého napětí. „Myslíš, že já nad tím nepřemýšlím, sám jsem to nevěděl, ale teď už vím.“ jeho hlas se stupňoval níž a níž, poslední slovo zadrmolil zkoro neslyšně. „Tak proč Liame?“ můj rozzlobený tón s ním trhl. „Možná protože...protože..“

„Protože proč?“ množství slz překonalo množství kapek. „Protože jsem se do tebe nejspíš..zamiloval. Nikdy si mě nepřestala udivovat a dlouho ještě budeš. Jenže ty se nechceš vázat, nechtěl jsem ti to říkat, ale zároveň s tebou chci mluvit o všem na rovinu, vím, že se teď naše přátelství nejspíš zboří, protože ty vztah nechceš ale já vedle tebe nedokážu být a nepolíbit tě, nedokážu vedle tebe kráčet ulicí a nechytit tě za ruku. Moc jsem se tomu kolikrát bránil.“ Spustil ruce z mých ramen a popotáhl. On brečí, kvůli tobě, zamiloval se do tebe, myslel to vážně! „Teď už nemůžu Abygale, nevydržím to, zítra odletím domů.“ Oboum nám slzy stékaly po tvářích. Liam se chystal odejít, nezvládal pohled na ženu, kterou miluje a nemůže jí mít, nezvládal pohled na to, jak se trápí. „Liame,“ můj hlas se zlomil v půlce slova. Otočil se, jeho kaštánkové oči byly plné zklamání, smutku a smáčely je slané slzy, tekouc po jeho tvářích posetých jemnými vousy až na spodní čelisti, kde se odlepily a dopadaly na zem. Jeho krásný úsměv, který mě vždy rozveselil byl ten tam. Ústa byla semknutá do tenké linky. Nikdy předtím jsem ho takhle zlomeného neviděla. Co byl ten pocit, který jsem měla když se mě dotýkal, když se na mě smál, nebo mi lichotil, co byl ten příjemný pocit který se děl když mě poprvé políbil, nebo se mi jen upříměl díval do očí. Byl to snad pocit něčeho silnějšího než je přátelství. Stále hleděl do mých očí a já do těch jeho, s hlasitým povzdechem sklopil hlavu a zase ji zvedl a jeho rty se nepatrně zvlnily. „Mrzí mě to, ale vážně musím odjet, takhle to dál nepůjde.“ Svitla ve mně naděje, co když to byla přesně ta ona láska, kterou on chová ke mně. Nabízím mu váhavý úsměv a zlehka se ho dotýkám na jeho zarostlé tváři. Já už chápu, co se to se mnou děje, když je u mě. Snažím se mezi všechny ty pocity vměstnat nepatrný úsměv. „Proč,“ složil si hlavu do dlaní. Už ani na sekundu jsem nezaváhala, sundala mu ruce z obličeje a dlouze ho políbila. Děšť nám úplně zmáčel veškeré oblečení, stékal po našich tvářích mezi polibky a razil si cestu do našich úst. Liam se nervózně odtáhl. „Už vím co je ten pocit který jsem měla vždycky, když si mi byl na blízku Liame!“ zakřičela jsem do nočního Toulouse a svoboně roztáhla paže, bylo mi jedno, že pršelo, bylo mi jedno, že všechno mé oblečení bylo mokré, ale já už zcela jasně věděla, co to znamená. Teď už to nebyly slzy smutku, ale slzy štěstí, co se mi draly na povrch. Znovu a krátce mě Liam políbil. „Teď už mám to, co mi chybělo,“ i jeho zmohly radostné slzy. Opřel své čelo o mé a zase se tak krásně usmál. „Omlouvám se za všechno, už nikdy tě nenechám odejít.“ Naposledy mi dal pusu. „A teď už pojď dovnitř, nebo mi nastydneš.“ Vzal mě do náručí a donesl až do koupelny v našem hotelovém pokoji. „Napustím ti horkou vanu a můžeš se tu ohřát.“ Voda prudce dopadala na dno vany a ta byla za chvíli plná kousek pod okraj. „Nechám tě tu v klidu si srovnat myšlenky, jen doufám, že teď už si jenom moje?“ řekl trochu nejistě. „To víš že jsem.“ Má klíční kost byla svědkem jeho sladkého polibku. Do vany mi přimíchal pěnu a už mě nechal o samotě. Mokré věci ležely na podlaze a já vklouzla do vany.

Dobrou půl hodinu mě hřála horká voda, než se mi začaly tvořit vrásky na konečkách prstů. Ručník z jemného materiálu krásně voněl a něžně se přizpůsobil mým křivkám na těle. V pokoji mne čekalo příjemné překvapení, Liam seděl společně se dvěma pohárky zmrzliny polité čokoládou na posteli a sladce se usmíval. „Nechal jsem nám přinést nějakou dobrotu. Vypadá to vítečně, čekám jen na tebe.“ Vyzařovala s něj naprostá úleva a zároveň nedočkavost? Nebo jak to popsat. Oči mu svítili jako ty nejkrásnější plamínky lásky. „Jen se obléknu a hned jsem u tebe, nesněz mi to tu.“

Moje oblíbená saténová košilka v tyrkysové barvě odkrývala až mnoho. Takhle tam nemůžu jít, přece jen se stydím, je to jiné, než tehdy. Jistil mě župan položený na skříňce vedle umyvadla. „Super,“ vzduch se mi hlubokým nádechem dostal do plic a následně je opustil.

„Konečně, už mám na tu dobrotu chuť, posaď se.“ Pohladil místo vedle sebe a pokynul mi abych se posadila. „Můžeš jíst, nemusíš čekat na mě.“ Bez váhání se pustil do poháru, který mimochodem vypadal vítečně, jen jsem se bavila jeho nenasytností. „Je vidět, že ti chutná, máš tu zmrzlinu.“ Poplašeně se na mě ohlédl, „kde?“

„Přímo tady,“ můj ledový prst se dotkl koutku jeho úst. „Eh, děkuju, mohla by si pro mě něco udělat?“ Jeho ostýchavý pohled mi s hádáním, co by potřeboval, moc nepomohl. „Proč bych nemohla.“ Má odpověd mu dodala kuráž a on mne znovu krátce políbil. „Děkuju.“ Slastně oddechl se zavřenýma očima a chvíli rozjímal. „Jen bych si potřebovala něco ujasnit Liame, víš, bude mi trvat trošku delší dobu, než se ke všemu odhodlám, teď už vím, že ty si ten pravý, že mě nezklameš a dokážeš mi pomoct, ale sám moc dobře víš čím jsem si prošla a jediné o co tě chci poprosit je...“

„Neboj, nebudu na tebe spěchat, na tebe si počkám, jak dlouho budu muset o to se nemusíš bát. A mám pro tebe překvapení, ozvala se mi má sestřenice, chtěla by mě vidět, tak až budeme zpět v Londýně, mám jí napsat a přijede, konečně poznáš taky někoho z mé rodiny, která koneckonců není moc rozrostlá.“ Bylo skvělé slyšet, že se o něj alespoň někdo zajímá, ve skutečnosti vím jak je jeho rodina veliká, bohužel nikdo nejeví nejmenší zájem ho vidět. Nikdy mi neřekl proč. Docela mě to mrzí.

„Bylo to výborné zlato, objednal si dobře, ale už půjdu spát, zítra chci brzy vstát a jít za Destiny, půjdeš se mnou?“

„Špátná otázka, to víš že půjdu.“

Po tom co mi župan sklouzl z těla a já se chystala vlézt do postele, mě Liam zastavil. „Vypadáš báječně, tak....sexy.“ Skousl si spodní ret a sjel mě pohledem od hlavy až k patě. „I ty lichotníku, teď jdu ale spát, nech si zajít choutky.“

„Fajn,“ přitakal sklesle. „Nezlob se, ale já teď nemám na sex ani pomyšlení Liame.“ Zarazil se. „Počkej, počkej, to já ale vůbec nechtěl, to se omlouvám, jestli to tak vyznělo.“ Tvářil se dotčeně. „Já se teda omlouvám, pokud to je pravda. Pojď alespoň trochu blíž ke mně.“ Pomalu a nejistě se posouval blíž a blíž. „To se zase nemusíš bát, že se mě nesmíš ani dotkout.“ Usmál se s úlevou a přejel mi rukou po levém stehně. „Si tak krásná Abygale, nalíčená, nenalíčená, v hadrech nebo elegantně oblečená, jsi prostě moje a to už nehodlám měnit.“ Zhasl stolní lampičku, spokojeně se uvelebil na mém hrudníku a během pár chvil usnul.

Liams InfinityKde žijí příběhy. Začni objevovat