„Ahoj Liame, stavíš se pro mě, nebo mám přijít já, jestli teda jdeme do toho města?“
„Ahoj, no jasně, tak se třeba stav, protože já na to uplně zapoměl. Zrovna si mě vzbudila.“
„Tak to se omlouvám, nevěděla jsem že spíš i odpoledne, za chvíli jsem u tebe teda.“ Jelikož už mi zbývalo si jen obléknout svetr, u Liama jsem byla za dvacet minut. „Promiň, ještě se musím obléknout,“ otevřel mi jen v trenkách, rozcuchaný, rozespalý, ale neuvěřitelně sexy. „Dáš si zatím něco k pití.“ „To ti to nevadí, že tu předemnou chodíš skoro nahej?“ „Co by mi to vadilo, když jsme spolu i spali,“ pokrčil rameny a až potom si uvědomil co vlastně řekl. „Myslel jsem, jako...chápeš jak jsem to myslel.“ „Chápu.“
„No ještě aby si nechápala, nijak jinak to ani myslet nemůžu že,“ až skoro vyčítavě na mě pohlédl a zse se prudce otočil. „Tak můžeme vyrazit,“ dooblékl si ryflovou bundu s koženými rukávy a na oči si nasadil pilotky.
„Vypadá jako ty,“ ukázal s posměškem na Jeniffer Lopez, která zdobila muzeum Madame Tussaud. „To si vystihl, taky má takovej nemístnej kombajn, ale já si ho alespoň nepojistila na 67 milionu dolarů.“ „Myslíš tuhle dokonalost?“ poplácal rádoby Jeniffer po zadku, div se mu vosková figurína neskácela do náruče. „Dávej pozor, nebo nás odtud ještě vyvedou, taky sis nemohl pomoct viď.“ Jeniffer nebyla jediná, kterou osahával, choval se jak malej kluk, jako kdyby byl čtrnáct dní bez své oblíbené hračky. U východu z muzea se mi vcelku ulevilo, už nemůže nic zničit a pochroumat. „Co by si řekla na pohled nočního Londýna z London Eye?“ Strnulo ve mně, „mám strach z výšek.“ „To přežiješ, pojd,“ táhl mě za sebou a už jsme se ocitly v jedné z kabinek, sami, s mou panickou hrůzou z výšek a s nádherným výhledem na Londýn ve světlech pouličních lamp. Mé nohy byly dřevěné a držátko připevněné ke stěně kabinky, byla má jediná záchrana, jak se udržet na nohou. „Ty si trdlo, vždyť je to nádhera, podívej,“ opatrně si mě přitáhl zády k sobě, ovinul kolem mě svou silnou paži a druhou ukazoval skrz prosklenou stěnu na Londýnské zátiší. „Je to nádhera, nemáš se čeho bát, jen se dívej, uvolni se, já tě držím.“ Svou hlavu nejistě usadil na mém rameni a já cítila jak se jeho rty roztahují do patrného úsměvu. „Liame, je mi líto, že ostatní nemohou být jako ty, včera jsem se zmílila, nejsi stejný jako ostatní, jsi úplně jiný a toho si moc vážím, kéž by takový byl i...“
„Nemluv o něm, je to trotl, teď je to jen naše chvíle i když si od toho ani jeden z nás nic neslibuje, je jen naše a nikdo nám jí neveme, kéž bych tu jednou mohl požádat o ruku svou nastávající nevěstu, byla by to nádhera,“ zasnil se a spokojeně oddychoval. Jeho rty přejely po mém holém rameni, ano, bylo to příjemné, zavřela jsem oči a užívala si ten pocit. Vtiskl mi jemný polibek na krk. „Omlouvám se, ale tvá kůže je tak jemná a hezky voníš.“ „Liame, je ti jasné, že zůstaneme jen KAMARÁDI,“ to slovo jsem zdůraznila, pro ujasnění. „Však ano, ale, přitahuješ mě.“ Mě byl volný, ale způsob, jakým se mnou komunikoval, způsob jakým se mě dotýkal a jednal se mnou, byl k nezaplacení, pro tento večer mu bylo dovoleno dělat si se mnou co chtěl. O nic se nepokoušel, jen se mě dotýkal na krku a na rameni, sázel mi jemné polibky na klíční kost, byl tak něžný, vyzařovala z něj upřímnost a něco, co mi dodávalo pozitivní energii, jak při pohledu na něj, tak při pohledu na noční Londýn. Věděl, jak moc jsem zranitelná, citlivá a záleží mi na mých přátelích a proto nic nechtěl zkazit, nesnažil se mě ani políbit, jen mi jiným způsobem vyjadřoval, jak moc mu na mě záleží. „Jednou za strašně dlouhou dobu vím, že to není chtíč co mě nutí tohle dělat, jen nechci tak krásnou chvíli rozptylovat tím, že na tebe budu mluvit a radši to vyjádřím jinak, nejsem zrovna výřečný typ v těhlech chvílích.“ „Ano, tak už nemluv a vnímej to se mnou, to je poprvé co se nebojím v takové výšce.“ Spokojeně jsme se na sebe usmáli, tak blízko a přesto se nic nestalo.
