Po tomto díle následuje něco, na co už možná většina z Vás čeká od začátku, co se ti dva poznali :) bude zítra :)
V nemocnici bylo velmi rušno, všude pobíhaly sestřičky nebo doktoři, na recepci seděla milá baculatá dáma. „Mohu poprosit,ráno sem přivezli Destiny Rodriguezovou, mohu jí vidět.“ Sestřička cosi nacvakala od počítače. „Pokoj 24, na koni chodby.“ Pokynula rukou v pravo. „Děkujeme.“ Liam jako vždy zdvořilý se na dámu usmál a ta propadla jaho osobitému kouzlu. Destiny ležela napojená na přístrojích, byla tak bledá, při pohledu an ní se mi znovu nahrnuly slzy do očí. Za malý okamžik vešel do pokoje mladý doktor v bílém plášti. „Vy jste její sestra?“ ukáza na mě. „Ano, Abygale Rodriguezová.“ Zdvořile mi podal ruku a přistoupil blíže k Destiinýmu lůžku. „Vaše sestra je v umělém spánku, předpokládáme, že to tak bude ještě další dva dny, než se její organizmus alespoň trochu zotaví, utrpěla těžká poranění hrudníku, z vleké části to odnesla levá plíce, o to větší zázrak, že nebylo zasaženo i srdce, má zlomený levý kotník a vyvrácený loket. Můžete tu zůstat jak dlouho budete chtít, kdyby jste cokoliv potřebovala, najdete mě na doktoráku vedle recepce.“ Snažil se mě uklidnit, lehkým pohlazením po rameni a hned na to se za ním zavřely dveře.
Aby si přisedla na židli vedle nemocničního lůžka, chytla svou sestřičku za ruku, která byla tak chladná a bezvládná, opřela hlavu o její rameno a nechala stékat slané kapky vody na deku. Liam mohl jen nečinně přihlížet na to jak jsou proti tomu bezradní. „Je mi to líto Abygale, bude v pořádku. Musíš v to věřit.“ Promluvil do ticha, které vyplňovaly tiché vzlyky. „Destiny, musíš se probudit, bez tebe to nezvládnu, prosím.“ Byla tak zranitelná. „Myslíš, že mě slyší Liame?“ Bezmocně se na ní zadíval. „Nejspíš ne Aby, ale co my víme, třeba slyší všechno co jí řikáš, jestli tě to uklidňuje, klidně mluv, uleví se ti, já ti zatím dojdu pro čaj ano?“ souhalsně přikývla. Než se Liam stačil vrátit, Aby usnula. Celou noc nezamhouřil oko, a sledoval jak obě spí. „Rodina, to je to co vážně potřebuju,“ tiše povzdychl při pohledu na dvě spící dívky. Dopoledne se spustil ohromný liják a venku zahřmělo. Abygale se trhnutím probudila. „Pitomá bouřka.“ Ohradila se na další spoušť burácejících hromů. „Nemáš bouřky ráda viď?“ znalecky pronesl Liam. „To teda nemám, ale řeknu ti co rozhodně mám, ukrutný hlad.“
„Mám pro něco dojít, dáš si pizzu , nebo čínu.“ Bral si bundu a chystal se ven. „Na co první narazíš a moc se nezdržuj.“
Mé myšlenky byly bezmezné, má hlava plná různých představ, ze kterých mě naštěstí o pár minut později vytrhl Liam. Zrovna se můj pohled upíral ven z okna, po kterém stékaly stále nové a nové kapky deště. „Nad čím přemýšlíš,“ odhrnul mi vlasy na pravou stranu a přehodil je přes rameno. „Ani nevím, nadvším, co jsem v životě udělala špatně, že už jsem za Jacobem udělala definitivní tlustou čáru, že budu bojovat ať mě to stojí, co mě to stojí a že si ten nejlepší kamarád na světě.“ Pokojem se linula vůně koření a rýže. Nejspíš čína. „Vzal jsem pizzu i čínu, tak si můžeš vybrat na co máš chuť, já taky nepřestanu bojovat, dokud budeš bojovat ty, budu i já.“ Vždy dokázal být tak příjemně povzbudivý. „Dám si asi čínu, děkuju.“ Podal mi menší krabičku ve které bylo kuřecí kung-pao s rýží. „Abygale můžu se tě na něco zeptat,“ jeho vlídný výraz se najednou změnil v dost nejistý. „Dokázala by sis představit život s chlapem jako jsem já?“ Rýže mi zaskočila v krku a já se zakuckala. „Dobrý?“ poplácal mě po zádech. „Jo v pohodě, jen mě to zaskočilo a to doslova,“ oba jsme se nad tou situací zasmáli. „Takhle ti to sluší Aby, jen potřebuju slyšet názor od holky, jakej jsem, jestli ideální, mám nějaký chyby, mám něco napravovat, protože do dneška nedokážu pochopit, proč mi to s žádnou nevydrží, přitom jí vždy dám první poslední.“ Připomíná mi malého zhrzelého chlapce, v ušmudlaných kalhotech, který ztratil maminku. „Liame, tvůj vzhled je ideál pro většinu ženských, jsi milej, ale někdy odkážeš i nemile překvapit, láskyplnej, ale dokážeš se i pěkně naštvat, jsi strostlivej, hezkej a máš dobré srdce a to je hlavní. Jak dlouho už se my dva známe, myslím si, že přesně takový jsi a že tě dost dobře znám a mám tě ráda.“ Nevím co mu proběhlo hlavou, ale udělal bolestnou grimasu. „Něco se děje?“ Otřepal se, „neděje, si milá, vážně tě tak často nemile překvapuju?“ tvářil se dotčeně. „Jen občas, ale když už, tak to stojí za to.“
„To mě mrzí v tom případě, mluvil jsem se sestrou, doktor Sanchez za chvíli přijde zkontrolovat Destiny a řekne nám co a jak.“ Ukousl si malý kousek ze salámové pizzy.
Doktor řekl, že se její stav zlepšuje, což mi přineslo značnou úlevu. „Tak vidíš, říkal jsem ti to, nechceš se jít někam projít, vezmu tě potom na večeři a ubytujeme se v nějakém blízkém hotelu, tady se mi spát nechce, nechám tu na tebe kontakt a oni ti kdyžtak zavolají.“ Snažil se mě přivést na jiné myšlenky.
„Tak dobře, ale Liame, já si to zaplatím sama, nechci aby si za mě utrácel, už si toho pro mě udělal dost a já nevím jak se ti odvděčím.“ Mlčky kýval hlavou v nesouhlasu. „Tak mě zase jindy někam pozveš ty, ale teď to nech na mě, máš dost starostí.“ Toulouse je opravdu hezké město na jihu Francie, je tu krásně. Francouzi jsou velice vlídní lidé. Shlédli jsme pár památek a šli na večeři do místní restaurace. „Francouzi jsou gurmáni,“ pochvaloval si Liam. „Máš pravdu, chutná to skvěle, už máš plán, do jakého hotelu půjdeme?“ Spolkl poslední sousto, „je to dva bloky od nemocnice, je levný, ale vypadá to tam pěkně.“ Ukázal mi obrázek na mobilu. „Nezáleží jestli je pěkný nebo ne, hlavně, že se pořádně vyspím.“ Liam zaplatil až nemístně drahou večeři a mě se při pohledu na účtenku obracel žaludek naruby.
