„ Aby bude se mi stýskat.“
„Mě taky zlatíčko, hlavně na sebe dávej pozor a poslouchej tetu, tu máš mobil, aby si mi mohla psát a mohli jsme si volat.“
„Děkuju, si hodná,“ obejmula mě má malá sestřička.
„Tak už utíkej za tetou, nebo mě rozbrečíš, pa, pa, pa.“
„Ahoj Aby, ahoj Liame a nezlob mojí sestřičku.“
„Neboj nebudu, ona si to nezaslouží, měj se krásně, pa.“
„Má tě ráda.“
„Já jí mám taky rád, je kouzelná.“
Při cestě z letiště mi vítr cuchal vlasy a hudba byla přímo blahem pro moje uši. „Je super že máš cabriolet, chtěla jsem se zeptat, jestli bys nechtěl jet někam na výlet, ale ty asi nikam moc jezdit nemůžeš.“ „No, to by nebyl dobrý nápad.“ Auto zajelo k baráku, věci jsme donesli dovnitř.
V tu ránu se rozrazili dveře. „Policie! Ani hnout, ruce za hlavu, lehnout, dělej!“ Vše se seběhlo tak rychle. „Liame!“ Plakala jsem. „Aby tu máš klíče od domu a auta, starej se o Loki,“ křičel za mnou, když ho vedli do policejního auta.
Liama vezli na záchytnou stanici, dáma, co jí někdo v tom obchodě zranil, zemřela, takže už ho nemohli nechat dále na svobodě, prý je nebezpečný. Aby se mu vzorně postarala o domácnost, sbalila mu pár věcí a vezla mu je na stanici, upekla také buchtu.“Promiňte, mohla bych navštívit Liama Payna?“ „Ano, máte na to hodinu, pojďte za mnou.“ Seznámil Aby s okolnostmi a setkali se tváří v tvář znovu. „Liame,“ obejmula ho. „Slečno paamtujte co jsem říkal.“ „Ano, promiňte.“ „Aby, dokud nezjistí, kdo to doopravdy udělal, budu tu muset zůstat, nechci, nemohla by si příště s sebou přivést i Sally?Rád bych jí viděl a děkuju za to co pro mě děláš.“ „To víš, že ji přivedu, mrzí mě to, nemáš za co, tady máš tvoje oblíbené s tvarohem.“ Liam ji chytl za ruku. „Si ta nejlepší kamarádka, kterou jsem mohl potkat, děkuju.“ Snažili se vyplnit tak krátkou dobu vším možným, jen aby si povídali a zasmáli se. „Už musím, budeš mi chybět, já příště přivedu i Sally.“ „Měj se Abygale, vážně moc děkuju a....“ „Co?“ „No, nic, snad jindy, pa.“ „Ahoj.“ Liam se je celou dobu snažil přesvědčit, že to neudělal, ale nikdo mu bez značných důkazu nemohl věřit, i kdyby chtěl. Věřila mu jen Aby. A taky moc dobře tušila, kdo to udělal. Proč by asi nechodila k ní do práce, když jí měla tak ráda. Proč by Liamovi přišly ty sms a jí také.
Vrátila jsem se domů, vše uklidila a vypada se do mého druhého domova, vlastně k Liamovi domů.Hodila jsem tašku na gauč a v tom se rozsvítilo světlo lampičky, kterou má Liam na poličce. V křesle seděla Samantha. „Varuju tě, ty víš, že jsem to udělala já, jestli cekneš, neskončíš dobře a postarám se o to, aby si Liama už nikdy neviděla, takže si to pořádně rozmysli,“ prošla kolem mne jako duch a vypařila se. „Bože co teď budu dělat.“ Chytla jsem se za hlavu. Nemůžu to takhle nechat, ale co když někomu ublíží, ještě, že jsem poslala Des k tetě. Bolelo mě i pomyšlení, že by se jí nebo někomu z mých blízkých něco stalo. Na policii jsem jít nemohla, ale nechat to jen tak, když vím, že je Liam nevinný. Za pár dní bude soud, musím jim to říct, ale v den soudu, pak už na mě bude krátká.
„Přísaháte, že budete mluvit pravdu a nic než pravdu, k tomu Vám dopomáhej bůh.“ „Přísahám,“ řekl Liam, hluboce polkl a posadil se. Aby seděla u ostatních v soudní síni. Soudce sdělil všem potřebné věci, porota rozhodovala, jenže když chtěl soudce pronést rozsudek, Aby došlo, že má hmatatelný lesklý důkaz, ležící na dně její kabelky. „Námitka ctihodnosti, mám tu hmatatelný důkaz, že to pan Payne neudělal.“ „Ano slečno, v tom případě, přistupte.“ Soudce se natáhl přes obrovský soudní stůl a převzal si od Aby pytlíček se stříbrným prstýnkem. Liam naznačoval, co to má znamenat. „Dostanu tě z toho.“ Soudce si prsten prohlédl a otázal se. „Kde jste ho našla a čí tento prstýnek je?“ „Našla jsem ho několik dní po loupeži a tom přepadení u vedlejšího krámku, pan Payne Vám může dokázat, že tento prsten patří jeho bývalé snoubence. Měli spolu značné neschody, spíše ona s ním a já si dovoluji tvrdit, že pan Payne je zcela neviný, nechte ho prosím prošetřit a vzít otisky prstů.“ „To jistě uděláme, ale na pana Payna, bylo nalezeno několik hmatatelných důkazů, řetízek s jeho otisky prstů.“ „A mohu se zeptat, kdy jste ho tam našli až pár dní po přepadení, že? V tom případě mám další důkazné materiály, pro jeho nevinu. Protože pár dní po loupeži byl dům pana Payna z malé části vykraden, zmizel zlatý ženský řetízek, stejně jako ten jeho.“ „Pan Payne začíná mít značné aliby,“ zamyslel se soudce. „Dobrá tedy, ještě dnes necháme prsten prozkoumat, soud se odročuje na zítřejší devátou hodinu.“ Aby polila vlna úlevy, stejně jako Liama, který toto vůbec nečekal. Jelikož ho pustili z vazby, mohl jet za Sally. Užili si spolu krásný večer, vypadá to, že nakonec zůstanou spolu. Jenže Aby byla v tu chvíli dost zklamaná, Liam jí ani nepoděkoval a prostě odjel.Mrzelo jí to, když mu pomohla. Seděla doma na pohovce a oči se jí zalévaly slzami. „Tak už jsme se spolu vyspali, v posteli je super,“ napsala jí hned Sally. „Super,“ pomyslela si Aby a hodila mobil vedle sebe. Nemohla se dočkat, jak dopadne zítřejší soud.
„Londýnská policie dnes odvedla do vazby Samanthu Calder, nově obviněnou z přepadení obchodu.“ Když slyšela tuto zprávu, ulevilo se jí.
U soudu panovalo velké napětí, Liamovi se klepaly ruce, Aby byla spíše zklamaná, z toho, jak se Liam zachoval a Samantha byla jedna bouřící sopka, vražedně pokukovala po Aby. Liam vypovídal a měl čím dál více alibi, jako svědkyni si přizval sousedku, která mohla dosvědčit, že byl ten den doma. Samantha chvílemi vedla o značný kus, na to, že Aby, teď už stoprocentně, věděla, že to udělala, měla také dost aliby. „Teď přijde rozsudek,“ špital si pro sebe Liam. „Samantha Calderová byla shledána vinou z krádeže a těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti ve výši odnětí svobody na pět let, soud je tímto u konce.“
Jsi jednička! Zaradovalo se mé podvědomí. I já byla překvapena a zároveň zklamána. Sally sedící vedle mě, netečně pozorovala, jak se jí Liam řítí do náručí. „Ahoj brouku, jsi pašák, že si to zvládl,“ pronesla pyšně. „Hmm, děkuju, až na to, že nebýt mě, by už dávno seděl v cele, s těma všema prašivýma zločincema, jedl by tejden starou kaši a ty by sis ho ani nevšimla, protože by tě nestihl ani přefiknout,“ moje myšlenky se hýřili jako písečná bouře, přesně tak to zrovna vypadalo v mojí hlavě, jeden velký rozzuřený chaos. „Děkuju Sally,“ pronesl Liam stojící opodál mě. Nešlo se dívat na to, jak mě ignoruje. Že ho třeba nespituje svědomí, když přehlíží holku, která ho dostala ze spárů mokrých a špinavých zdí vězeňských cel. „Sbohem,“můj ubohý tichý hlas by nemohl slyšet ani člověk stojící na centimetr ode mě. Ach Liame, zklamal jsi mě ! Cesta domů se zdála být nekonečná, zbytečná, vlastně to vše bylo zbytečné, nedostalo se mi ani pouhého DÍKY.
