Musíš se sebrat, takže si obleč nějaké hezké šaty, uprav si vlasy, trochu řasenky a utíkej na ten večírek, nebuď jen doma, skleslá a smutná! Tentokrát mělo pravdu, měla bych někam vyrazit, ale že zrovna tam, to se mi moc nechtělo. Nakonec mě ale spitovalo svědomí, že by byla Sally naštvaná a já nechci dělat to samé, co Liam udělal mě. Prohlížím se v zrcadle a tiše závidím Sally její dokonale vytvarovanou postavu a nezákonně dlouhé nohy, proto se na ní všichni chlapi tak lepí a na mě ne i když, vzpoměla jsem si na večer Destiny oslavy narozenin a mytí nádobí s Liamem. Černé šaty obepínají mou postavu a můj výraz v tu chvíli vypadal dost směšně.
Klepání na dveře jsem vzbudila pozor v Sallyiným domě, plným svědomitých krásných dívek a upravených mužů. „Pojď dál,“ vítala mě s úsměvem Sally, „dáš si něco k pití?“
„Dám si jen perlivou vodu.“ „Neblbni, ty co si vždy jako první dá nějaký alkohol, co se s tebou stalo?“ Spíš co se stalo s váma, pomyslela jsem si. „No jo, dneska nemám chuť.“ „Nejsi v tom náhodou?“ Cestou do obýváku sílila hudba, kterou někdo pouštěl za Djským pultem. Všichni spolu konverzovali, ale jen jsem prekročila práh, všechny oči se upřely na mne. Po mém výrazu typu, co je na mě sakra tak zajímavýho, se opět věnovali svým aktivitám. Little party never kill nobody, rozvlnina Sallyin pas a tentokrát všichni chlapi skenovali její zadek, přitancovala až k Djskému pultu, kde mixoval Liam a podala mu skleničku whiskey, následně se dovlnila ke mně a naopak mi podala jen čistou vodu. Naštěstí tam byl i James, kterého jsme tehdy se Sally potkali v klubu,nikdy mě neomrzí jeho vtípky. „Tak teď si dáme set něčeho pomalého a zamilovanějšího já se jdu věnovat někomu, kdo si to zaslouží.“ Protočila jsem oči. „Smím prosit slečno Radriguezová.“
„Ale jistě Jamesi.“
„Jsi krásná Abygale.“
„Děkuju, jste skvělý společník pane Eddwardsi,“ už už se kě mě natahoval, aby mě políbil.
„Ne Jamesi, já nemůžu,“ ani jsem nepostřehla, že můj pohled zakotvil na Liamovi.
„To on?“
„Co s ním?“
„No to kvůli němu nemůžeš, nebo proč?“ „Ale ne to ne, od něj mě jen mrzí, že za to, že jsem ho vytáhla z basy mi ani nepoděkoval, ale já už se jednou spálila a jen tak na úlety nejsem, mám za sebou dost špatných zkušeností. Omlouvám se.“
„V pořádku, jsem naopak rád, že jsi mi to řekla, si upřímná a hodná a ten kluk si toho vůbec neváží,“ pousmál se. „To máš asi pravdu, tak děkuju za tanec.“ Bolely mě nohy, nezvyklá na podpatky, to bude tím. Večer se nevyvíjel zas tak špatně, jak jsem předpokládala. Liam byl věčně za mixážním pultem a ostatní tančili. S myšlenkou jít si půjčit od Sally nějaké bačkory, mé oči spatřily něco nevýslovně ponižujícího a v Liamovo přítomnosti ve vedlejším pokoji, dost hnusného. Jako na schvál se Liam zrovna chystal jít tím samým směrem, naštěstí má povaha je zachraňovat se své věčně se v něčem topící kamarádky, jednoduše jsem do něj ve vchodu vrazila. „Ahoj Abygale,“ řekl poněkud rozrušeně. „Nazdárek, že ses od toho soudu neukázal ty nevděčníku,“ předstíraný šibalský úsměv mi na přesvědčení nedodal. „Omlouvám se, ale teď musím jít, mám nejisté tušení,“ snažil se mi dívat přes rameno, ale mě užírala myšlenka, že mi je opět nevděčný. „Liame, ne prosím,“ snaha zastavit ho byla marná a Liam uviděl přesně to co já před chvílí. Ani se nepozastavil, sebral se a odešel z domu, já běžela za ním, Sally si toho všimla a k mému udivení byla ještě něštvaná, že za ním běžím já, místo ní. Ale to asi netušila, že viděl co nechtěl. „Liame stůj.“ „Teď potřebuju bejt sám, nech mě!“ „Já vím, že to bolí, ale ty si se ke mně taky nechoval krásně, když si mi ani nepoděkoval za to, že jsem tě vytáhla z basy, hmm, víš jak mě to mrzelo, že si běžel za ní, a objímal si jí, jak kdyby ona byla tvůj anděl strážný a svojí kamarádce, která se snažila nevěnuješ ani jedno ubohé děkuju, zamysli se, já ti chci jen pomoct, třeba tě přátelsky obejmout a ty si na mě akorát vyléváš zlost,“ už jsem ten nátlak nemohla vydržet a tak má ústa vypustila přesně to co chtěla. Pláč nešel zastavit.
Abygale se podlomila kolena a plakala. Liam se zastavil, bolestně svraštil čelo a plácl se přes něj. Až teď si uvědomil, kdo mu byl doopravdy oporou. Otočil se a rozběhlse za ní. „Abygale, byl jsem blbej, neplač prosím,“ chytl jí za tvář. „Podívej se na mě, Abygale.“ Učinila tak. Liam spatřil slzy lesknoucí se v jejím oku. „Nemusíš nic říkat, doprovodím tě domů,, ano?“ Aby souhlasně kývla., Liam jí pomohl na nohy, chytl jí kolem ramen a kráčeli bok po boku, dokud je nevyrušil něčí rozzuřený hlas. „Moje nejlepší kamarádka a uteče mi s mým přítelem, zklamala si mě! A co ty Liame, že ti to není blbý, mluv se mnou.“ „Tak hele, Abygale je jen rozrušená z toho, že jsem byl sobec a ani jí nepoděkoval za to, že mě vyvarovala vězení, zatímco ty, ty si akorát nečinně přihlížela a jelikož si mě chtěla a pak i na chvíli dostala, tak ses měla spíš činnit ty nemyslíš. A k tomu, že s ní utíkám...,“ Liam se odmlčel, protože poprvé za tu chvíli promluvila Abygale. „A tobě není blbý, se líbat a otlachávat se svým kamarádem, když máš vedle v pokoji přítele?“ odpověděla skoro neslyšně, přesto Sally moc dobře věděla, co říkala. Zůstala stát se spadlou bradou a nevěděla co říct. „A co ty mu to máš co říkat, pamatuješ kamarádky ve zlém i v dobrém a ty mu to vyžvaníš.“ „Nevím proč se zlobíš na ní, vůbec za nic nemůže a ty už běž domů za Derekem, já to totiž viděl, sbohem.“ Otočili se a kráčeli spolů po nočním Londýně, oba skleslí a rozmrzelí, ani jeden nic neříkal, celou cestu panovalo hrobové ticho.
