„Konečně doma," vzdychl si Liam a skácel se na gauč. „To mi povídej, všechno mě bolí."
„Já ti udělám masáž chceš? Zatím si hoď věci do ložnice a já dojdu pro masážní olejíček, uvidíš další jedinečný talent." Ach bože, ten kluk je tak úžasný, že mi to nedošlo dřív, je jedinečný.
Páni taková velká postel, takové letiště, má to tu hezky zařízené. „Co tu zkoumáš princezno?" Ozvalo se mi za zády. Princezno, to je tak sladké, když to vypustí z úst. „Čím jsem si to zasloužila?"
„Co myslíš?" zeptal se překvapeně. „Tu princeznu."
„Ty jsi má princezna, jsi to nejkrásnější a nejlepší co mě kdy mohlo potkat a proto si má princezna."
„Si tak milý Liame, já si tě snad ani nezasloužím."
„Co to povídáš ty kecko, to spíš já si nezasloužím tebe." Udělal ty nejkrásnější psí očička. „Ty mě? Vždyť ty si ten co na mě vůbec nespěchá, bere na mě ohled, jede se mnou klidně až do Francie, platí za mě, bere na sebe věci, mohla bych tu jmenovat do nekonečna." Nadechl se že potřebuje říct něco důležitého. „Ty mi to taky na plné čáře oplácíš Abygale, já se do tebe opravdu zamiloval, že si toho já debil nevšiml dřív." Pohladil mě po tváři. „Nejsi debil Liame a už nic neříkej a polib mě." Jeho plné měkké rty se lehce dotýkaly těch mých. Nádherně líbá, není tak horlivý a dobíravý, jako ti předtím, jde na všechno pomalu a s citem. Moc se mi to líbí.
Debilní telefon, vždycky zkazí takové krásně chvíle. „Prosim?" Vyjelo mi z úst trochu nabroušeně.
„Omlouvám se Abygale, tady doktor Sanchez, jen vám chci oznámit dobrou zprávu, Destiny je v pořádku, jen si tu musí ještě týden poležet, protože se rychle unavuje a nerad bych jí pouštěl prozatím domů." Výborná zpráva. „Tak to je fajn, jsem strašně ráda, děkuju vám i ostatním, že jste jí pomohli, teta si jí za týden vyzvedne, já mohu přijet bohužel až za čtrnáct dní, ale spolehněte se, že vám přijdu osobně poděkovat doktore, děkuji za skvělou zprávu a mějte se."
„Vy taky Abygale, rád zase uvidím tak krásnou mladou ženu, pa." Ten doktor si mě nějak dobírá. Hlavně ať se to nedozví Liam, ten by zuřil, už ho nemá rád od té doby co na mě dělal očka v nemocnici. „Kdo ti volal princezno?"
„Doktor Sanchez, prý je Abygale v pořádku, jen se hrozně rychle unaví, tak tam musí nejdéle týden zůstat." Liamovi se ulevilo, ale zárověň se mu ve tváři objevila nepatrná zlost. „Ten idiot co tě nabaloval jo? Super no. Ale jsem rád, že je v pořádku, strašně moc."
„Ale notak, přece nebudeš žárlit na doktora." Cvrnkla jsem ho do nosu. „To teda budu, já vim jak na tebe tehdy koukal a sahal na tebe, už nechci aby se s tebou setkal, nemám rád doktory a kor když ještě dělají oči na mou přítelkyni." Zamračil se. „Liame ale dost, vždyť mě se ani nelíbí, já mám jenom tebe, tak můžeš být v naprostým klidu."
„Dobře, dobře, co kdybychom šli do sprchy?"
„Ano, ale né spolu, jen utíkej první, já půjdu po tobě."
„Prosím."
„Néé takhle na mě nekoukej, každej půjde zvlášť, já vím co by se stalo a to ještě nechci."
„Dobře, to chápu, hned budu, zatím můžeš rozdělat vínko, dáme si mám tu Michelangela, je v kuchyni na lince," usmál se a odkráčel do koupelny.
Nepodařilo se mi najít otvírák, takže jsem trošku drze prohledávala všechny šuplíky, v jednom, kde byly nějaké úřední věci mě zaujaly články z novin o Samantě. Co to má sakra znamenat, ta ženská se ho pokusila dostat na samý dno pekla a on si tady schovává ještě nějaký člány. I ze včerejších novin. Super, o co mu jde.
„Už jsem zlato, můžeš jít." Políbil mě do vlasů, ale já ucukla.
„Jo už jdu, díky." Nebylo mi to jedno, to vážně ne, nechápu co skrývá, nebo o co se snaží, ale každopádně mě docela naštval.
Po koupeli jsem ještě dobrou půlhodinu seděla na vaně a přemýšlela. Ozvalo se lehké zaklepání na dveře. „Abygale, děje se něco."
„Nic se neděje už jdu, znáš to, holky jsou v koupelně vždycky dvě hodiny." Lhát mi šlo celkem bravurně. „Dobře počkám v posteli, máme tam to vínko a ty menší překvápko." Co to asi může být.
V ložnici bylo pár rudě svítících svíček, rudé povlečení a Liam v jeho rudých pyžamových kalhotách. Hned mě přešla myšlenka na ty výstřižky z novin o té zrůdě. Já toho kluka zbožňuju.
„Uděláme si krásný večer krásko a mimochodem začíná nám už pěkně pařit sluníčko, za týden můžeme už klidně skočit do bazénu." Pohlédl z okna na ten neuvěřitelně nádherný západ slunce a pak zpět na mě. „To klidně můžeme, tak si připijeme, na co?" Vyzývavě jsem zvedla sklenku a tázavě se na něj podívala. „Co třeba na nás dva a na to že si nikdy nebudeme lhát a vždy si budeme oporou." Jasně nebudeme si lhát a proč teda měl v šuplíku články z novin o svojí bejvalce a ještě ze včerejška. „Dobře fešáku, tak na nás." Ťukl skleničkou do té mé a na jeden hlt vypil skoro všechno. „Pomalu nechceš se snad opít, při naší společné noci, už konečně spolu?"
„Neboj nechci, jen už tě chci políbit, tak to dopij." Jen co mi poslední doušek vklouzl do úst, odložil mou sklenici a začal mě líbat, tak hladově. Knoflíček po knoflíčku mi rozepínal košili. „Pěkně pomalu," vyklouzlo mu z úst když zaséval můj krk směrem k výstřihu jemnými polibky. Přesně věděl, že na nic nemá spěchat. „Celou dobu říkám, že to jsou výstavní kousky a máš pěknou podprsenku," uculil se. „Jdi ty lichotníku." Sladce se usmál a pokračoval v práci. Líbal mě na hrudi a na břichu. Už dlouho se mnou nezacházel nikdo tak něžně a s úctou a respektem. Je to nepopsatelný pocit. „Otoč se prosím." Přání splněno, ale když jsem zjistila o co se snaží, moc se mi to nezamlouvalo, přece jen po tom trapném večeru. „Notak nestyď se, teď už si moje." Rozepl mi podprsenku a nechal mi jí pomalu sklouznot po těle. „Teď už se můžeš zase otočit zpátky."
Než jsem se nadála, líbal má ňadra na každičkém kousíčku „Liame," vydral se ze mě tichý stén. „Líbí se ti to? Mám pokračovat takhle." Pomalu přejížděl rukou po lemu mých kalhotek až se dostal k mému místečku, jemně kroužil prsty a já se mu poddávala. „Už.." Vytáhl ruku z mých kalhotek a olízl si prsty. „Chutnáš skvěle, můžu?"
„Ne Liame, zatím ne, já ti teď něco dlužím." Než se nadál, držela jsem ho v ruce a pomalu pohybovala rukou nahoru a dolu. „Rychlejc." Zavrčel skrz zatnuté zuby a zavřel oči. „Přání je mi rozkazem. Během chvíle byla ta bílá tekutina všude po celém jeho břiše. „Ach Abygale, byla si úžasná." Moc přeháněl, tohle jde snad každému. „Vážně, víš jak mi to chybělo."
„Jo aha, takhle, ono ti to chybělo."
„Nemyslel jsem to nijak, že bych tě využíval, prostě tobylo super. Tak se nezlob."
„To víš že se nezlobím šmudlo."
„Šmudlo, to je poprvé co si mi tak řekla," pohladil mne po vlasech a začervenal se. „Červenáš se."
„Vážně?"
„Ano a nekousej si ten ret." Už zase to udělal. Vždycky mě to položí do kolen, ten jeho výraz, když si kouše ret. Miluju to.
„Pardón paní, jste unavená?"
„Vcelku ano pane, můžu si vlézt k vám pod peřinu?" Tahle hra mě baví.
„Ano můžete," nadzvedl jednu stranu deky a já k němu vklouzla.
„Tak dobrou noc a krásné sny, snad se vám bude u mě dobře spát." Přitulil se ještě blíž. „Snad ano, také vám přeji krásně sny a děkuju bohu že tě můžu mít, jsem tak šťastná." Ještě pozhasínal všechny svíčky a oba jsme během minutky usnuli.
