„Takže dnes je náš první trénink, uděláme to tak, že tančit začneme až ve čtvrtek a dnes se spolu seznámíme a zkamarádíme, co vy na to?“
„Jo tak jo, tak jo,“ křičely jeden přes druhého. „Tak já začnu, jmenuju se Abygale Rodriguezová, je mi už přes dvacet let, pracuji jako psycholožka, léčím lidem jejich duši a mám mladší sestru Destiny, kterou asi většina znáte, tak teď můžeš ty jak se jmenuješ?“ Malá hnědovlasá holčička s očima jako studánky se na mě stydlivě zadívala, „Já jsem Amy Gatesová, je mi 6 příští rok už půjdu do školy, tak se těším až jim tam hezky zatancuju, mám dva starší bratříčky, jednomu je 8 a druhému 16.....Já jsem Alex, je mi 10 a jsem jedináček....já jsem Betty je mi 14, mí rodiče jsou bohatí lidé, ale já to nemám ráda, chci být jako ostatní děti a né mít všechno na co si ukážu.“ Posteskla si. „To jsou moudrá slova, ale tví rodiče jsou určitě milí.“
„Ano, to jsou a ty nemáš rodiče Aby?“ Strnulo ve mně. „No a já jsem Liam Payne, je mi taky už něco přes dvacet let a jsem kamarád vaší Aby, jsem taky jedináček a mám rád tanec, auta a.....“
„..a taky Aby.“ Vykřikla maličká blondýnka uprostřed místnosti. „Ano tu mám taky rád.“ Usmál se, chytl mě kolem ramen a líbl mě na spánek. „Díky Liame, nechtělo se mi o tom mluvit.“ Jeho mrknutí jako odpověď mi stačilo. „Teď mi povězte, jestli už jste někdy nějaký tanec tancovali, tady se budeme učit víc tanců, hlavně street dance a hip hop.“
První zkušenosti – na jedničku. „Vedla sis skvěle, no a ve čtvrtek první trénink, těšim se, ty děti jsou fajn, asi máš pravdu, možná už bych nějaké potřeboval.“ dumal nad tím dost dlouhou chvíli. „Půjdeš domů, nebo tu ještě zůstaneš?“ otázal se. „Půjdu domů, musím si ještě něco udělat do práce, mám toho hodně.“ S povzdechem zatřásl hlavou a rozloučil se se mnou. „Tak ve čtvrtek, měj se.“
Lisa se natahuje pro diář aby si zapsala mého nového pacienta. „Dneska máme zase hromadu papírování, to je hrozný, ale už jen jeden pacient pro dnešek.“ Její vlídný úsměv mě vždy uklidňoval a přivedl na pozitivní myšlenky. „Až pacient odejde, můžeš jít za Jamesem, já dneska stejně nemám co dělat, tak si to alespoň odbydu tady.“
„To si moc hodná, dneska mě chce zrovna vzít na večeři, je moc pozorný.“ Nadšeně rozevřela ústa v širokém úsměvu. „Moc vám to přeju, jen běž, ať to stihneš.“ Papírování bylo moc, až příliš. „Nechcete s tím pomoct slečno?“ Jak se se vůbec ještě opovážil vkročit a mluvit se mnou. „Jacobe, ty už na mě nemluv,“ ignoroval mojí reakci. „Omlouvám se za ten večer, ale opravdu ti to slušelo.“ O co se to doháje snaží. „Moc odbře víš, že jsem tě předtím chtěla a teď když jsem se z toho dostala, chceš ty mě, nebo jak tomu mám rozumět?“
„Řekněme, že si sexy a že bych si chtěl s tebou užít, vážně moc,“ přibližoval se k mé židli a pohladil mě po stehně. „Ale já nechci a teď běž prosím pryč, potřebuju to dodělat, ať tu nejsem do půlnoci.“ Ďábelsky se zatvářil a s výrazem poraženého se vrátil zpět do své kanceláře. To tak ještě scházelo, aby se do všeho přimíchal ten, který ti zlomil srdce. Né že do toho zase spadneš. Upozorňovalo mě přísně mé vždy-uši-nastražené podvědomí. Mělo pravdu, jako pokaždé.
Čtvrteční den v práci mě neušetřil opětovného Jacobova svádění. „Nerozuměl si, copak mě chceš přivést do blázince Jacobe.“ Zadumal nad něčím a vyhrkl, „tak se mnou pojď alespoň na večeři dnes v 8?“ Upřel na mě prosebný pohled. „Dobře v 8 dnes, ale slib mi že mě pak už nehcáš na pokoji.“ Stoupl si do majestátného pozoru s rukou vztyčenou u čela. „Rozkaz.“
