Strážkyně draků (DOKONČENO)

Zesměšnění

Konečně je zamnou ten týden kdy jsem měla zaracha. Tři dny z toho jsem ještě strávila doma protože jsem dospávala ty noci kdy jsem nespala. No a dnes odpoledne se mám zase setkat s Ettelwen, pokud teda dorazí. 

  *píp**píp* „bože zmlkni konečně!"zařvala jsem na celý pokoj a hodila s telefonem. Tentokrát to nepřežil. Dopadl na zem a křupnul display. „Do háje co teď!" zamyslela jsem se. Potom jsem si vzpomněla: „Někde mezi učením mám schovaný můj starý telefon!". Rychle jsem se začala prohrabávat mezi sešity a našla jsem svůj bývalý telefon. Potom jsem sešla dolů abych se nasnídala. 

Dala jsem si jen hrnek kakaa. Potom jsem se šla převléknout. Vzala jsem si tílko a krátké legíny. A šla jsem do školy.

Přišla jsem pozdě. „Jdu poprvé pozdě, tak snad z toho nebude halo." pomyslela jsem si.

Když jsem vešla do třídy měli jsme biologii a učitelka zrovna zkoušela. Jen co jsem vstoupila ozvalo se: „Raitrová, odlož si věci a pojď k tabuli!". Odložila jsem si věci vedle lavice a šla jsem před tabuli. Vyzkoušela mě už ani nevím z čeho. Pamatuji si jen že jsem dostala za 5. Zkoušení jsem nikdy nezvládla. A když mě ve třídě všichni nenávidí tak je to ještě horší.

Brzy na to hodina skončila. Jen co se zazvonilo zvedla jsem se a vypadla ze třídy. Zamířila jsem si to do třídy kde máme mít zeměpis. 

Odložila jsem věci na lavici a vytáhla si sluchátka a telefon. Strčila jsem si to do kapsy. Když v tom ke mě přišla Felicia se svýma holkama a pustila se do mě: „Jako vždy jsi se nádherně předvedla Eressien!". Následovaly ještě nějaké kecy a potom se začali všechny tři smát. Já jsem se neudržela a s pláčem jsem vyběhla ze třídy. Nedaleko od třídy byl koutek ve kterém  jsem se schovala. Do třídy jsem se vrátila až se zvoněním. 

Takhle to šlo až do konce školního dne. 

Po škole jsem vyrazila do parku. Usadila jsem se na tu samou lavičku jako vždy a vyčkávala jsem jestli se neukáže Ettelwen. Po chvíli skutečně přišla. Posadila se vedle mě a povídá: „Ahoj Roxy ráda tě zase vidím.". „Také tě ráda vidím Ettelwen." odpověděla jsem s úsměvem ačkoliv jsem ji stále tolik neznala. „Nechceš se dnes semnou projít a lépe se poznat?" zeptala jsem se jí. Ona jen kývla. Šly jsme do města na zmrzlinu a potom jsem šly za město. Byl tam les plný tajemství. Prošli jsme tím lesem až na druhý konec. Tam mě ovšem Ettelwen zmizela. Nevím kam zmizela ani jestli v tom lese nezůstala. 

Doufám že se vám tento příběh líbí. Jak na vás působí Ettelwen? Napište mi do komentářů.