Miliónové holky

Miliónové holky...I.

Ahoj lidi, toto už je můj několikátý příběh a já doufám, že se vám bude líbit stejně jako ty předešlé. Tento příběh vychází jako poděkování za 8.000 přečtení u Příliš drsná realita Petra Lexy. Je to skvělé číslo a vy - lidi, kteří jste se na tom podíleli si zasloužíte odměnu v podobě nového příběhu:) já už vás nebudu dál zdržovat a přeju příjemné čtení:)

Začínámeee:

 ,,Důvodu, proč bych ráda zůstala bydlet u babičky, je spousta," vykládala jsem Joyce, když jsme vcházely automatickými dveřmi z horkého srpnového slunce do klimatizované Westfieldské nákupní galerie. ,,Za prvé: můžu chodit do školy pěšky-"

 ,,Chceš říct běhat. Chodíš pořád pozdě," skočila mi Joyce do řeči cestou k eskalátoru, který nás zaveze ke všem těm obchodům v ochozech nad námi. 

 ,,Dobře, tak běhat. Máš pravdu. Představ si, že bych bydlela dál od školy."

 ,,Hrůza," vzdychla Joyce. ,,To bys už nepřišla včas vůbec nikdy."

 ,,No právě. Za druhé: ty teď bydlíš hned ve vedlejší ulici."

 Joyce se do mě zavěsila. ,,A my od sebe nesmíme být tak daleko, hlavně kvůli tomu, čím sis prošla minulý rok. Tečka. Měli by mít trochu ohledy."

 ,,To je pravda. Bylo by kruté a bezcitné, kdyby nás rozdělili."

   Nastoupily jsme na eskalátor a vyjely nahoru pod širokou růžovou střechu, z níž visel obrovitý lustr. Vypadal jako exploze dešťových kapiček, jiskřících ve vzduchu. Máme v galerii oblíbené místo, kterému říkáme Luxus city, protože tu mají obchody ty nejluxusnější značky jako Dior, Tiffany, Gucci a Prada. Rády tady couráme kolem výloh a sníme a pak si jdeme sednout do jednoho z odpočívadel uprostřed, kde někdo prozíravý nechal položit koberec a instalovat křesla a stolek. Hned vedle stojí obrovská květinová vazba, která vypadá hrozně draze. Když jsme vyjely nahoru, všimla jsem si, že dnes je to chaotická směs růžových orchidejí na asi metr dlouhých stoncích.

  Joyce mě zatáhla k vitríně, v níž byly úžasné boty s naprosto božím podpatkem. ,,A vůbec, potřebuju tě mít po ruce, abychom spolu mohly chodit do školy, až zas začne. Potřebuju tě, abych si měla od koho půjčovat make-up, abychom se spolu dívaly na telku a chodily k sobě přespávat. Ne, stěhování nepřichází k úvahu! Třetí důvod."

 ,,A dvě ulice od babičky bydlí Tom Snow, moje životní láska a strážce mého srdce."

 ,,Jasně... Strážce tvého srdce?"

,,Jo. Má ho v lahvičce na lavici."

Joyce protáhla obličej. ,,Haha, no fuj! Jak může být strážcem tvého srdce, když jste spolu ještě ani nemluvili?"

 ,,Protože je to prostě On. To, že jsme spolu ještě nemluvili, je jen detail. Většina lidí ze školy s ním ještě pořádně nemluvila, protože přišel až na konci minulého pololetí. Čili další důvod proto, abych tady zůstala bydlet: můžu ho někde náhodou potkat. Johnny Tyler říkal Lukasovi, že poslední Tomova holka byla blondýna, takže myslím, že mám šanci."
(nahoře máte fotku naší hlavní hrdinky Isabelly:))

 Naše škola pěknými kluky zrovna neoplývá, takže když přišel vysoký, štíhlý Tom, všechný holky hned zbystřily.

 ,,To bys měla v každým případě. Jsi zdaleka nejhezčí holka z ročníku," odpověděla Joyce, moje nejlepší a zcela nezaujatá kamarádka.

 ,,Nijak zvlášť hezká nejsem: mám moc široký ramena, moc hubený nohy, moc rychle mi rostou prsa a vlasy mám jedna hrůza, teda pokud si je nevyžehlím. A taky mám moc širokou pusu. Když se špatně vyspím, vypadám jako kachna - kachna s poprsím." Vím, že když si dám trochu práci, vypadám docela dobře, ale nejhezčí holka z ročníku? To ani náhodou.

 ,,Nevypadáš jako kachna, ty cvoku. A prsa máš dobrý. Klukům se líbí  holky, co mají nějaký tvar. A další důvody, proč se nechceš stěhovat?"

Joyce tedy tvary rozhodně má, i když je menší než já. Jenže ona je na své křivky pyšná a vždycky se obléká tak, aby je zdůraznila, zatímco já se snažím halit je do několika vrstev indických šatů, což ji dost štve.

 ,,No, dobře. Dave to má u babičky rád!" (Dave je můj kocour.)

 ,,To je nejlepší důvod ze všech. Kočky nerady mění prostředí a on už se letos jednou stěhoval."

 ,,Jasně. Toho vzruchu bylo až až. Trvalo mu pár týdnů, než se zabydlel. Mně taky. Měli by nám oběma dát trochu pokoj."

 ,,Kdy to budeš vědět?" zeptala se Joyce.

 ,,Tenhle týden, možná už dneska. Táta říkal, že mi zavolá, když to dobře dopadne. Teda - jak pro koho dobře."

 ,,To by byla tragédie. Doufám, že to místo nedostane," řekla Joyce.

   Táta se uchází o práci ředitele nějakého nudného bytového komplexu v centru. K tomu místu patří taky služební domek, takže jestli tu práci dostane, budeme se s Lukasem muset odstěhovat od babičky, kde bydlíme už děvět měsíců - od té doby, co umřela máma. Budeme žít s tátou, který od nás odešel, když se s mámou před šesti lety rozvedli. Vždycky jsme byli s mámou, i když tátu jsme pravidelně vídávali.

Mámina smrt všechno změnila - nejen, že jsme ztratili ji, ale přišli jsme taky o domov. Nemohli jsme zůstat u nás, když tam nebyl žádný dospělý. Mluvilo se o tom, že bychom mohli jít k tetě Katie. Jenže ona bydlí s přítelem v dvoupokojovém bytě a nestála o to, abychom jí nabourali její styl (v poslední době spíš nedostatek stylu). Nechtěla se přistěhovat k nám, aby se o nás postarala, i když máma byla její starší sestra. Naštěstí se z ničeho nic vytasila babička s nabídkou, abychom šli k ní.  Táta si nemohl dovolit vzít nás k sobě. Řídil v té době hodně nóbl hotel v Mayfair a byl tam i ubytovaný. Nikdy nepotřeboval normální dům s kuchyní, protože vždycky měl všechno, co potřeboval k životu, v práci. A v tom hotelu místo pro dva velké teenagery rozhodně nebylo. Lukas měří sto sedmdesát osm centimetrů a já sto šedesát tři, takže do prádelníku by nás nacpat nemohl.

 U babičky to mám ráda. Zvykla jsem si tam. Je pravda, že úplně ideální to není. Lukas musí spát na rozkládacím gauči v obýváku a já spím v místnosti, kterou babička používala jako ateliér, ale jde to. A Dave je spokojený, protože v klidné ulici lemované stromy se nemusí bát aut.

 Od chvíle, kdy máma umřela, se táta snaž zařídit, abychom mohli s Lukasem bydlet u něj. Dokonce uvažoval o tom, že se všichni společně odstěhujeme na venkov, ale potom přišla tahle nová nabídka. Generální ředitel bytového domu v Knightsbridge s domem se třemi ložnicemi. ,,Mohlo by to být skvělé," řekl táta. Nebo taky ne, pomyslela jsem si. V poslední době se toho stalo nějak moc najednou. Věci se změnily. Můj svět se obrátil vzhůru nohama. Někdy nevím, jak to vlastně všechno přišlo. Předtím jsem byla šťastná. Máma byla naživu. Měla jsem vlastní pokoj, cítila se v bezpečí, normálně, bezstarostně. Zničehonic jsme se dozvěděli, že máma má rakovinu a že už nikdy nebude nic stejné jako předtím.

 U babičky jsem se trochu vzpamatovala, protože ona chápe, jak mi je. Děda umřel před pár lety a teď odešla i její nejstarší dcera. Babička moc dobře ví, jaké to je, přijít o nejbližší. Někdy zaslechne třeba nějakou písničku v rádiu a zamlží se jí oči. Nebo někdo řekne něco, co mi připomene mámu, a mně se začne chtít brečet. V takových chvilkách se s babičkou prostě obejmeme. Víme, že ať řekneme cokoli, máma se už nevrátí. Objímáme se často. Takže já vůbec nechci, aby táta tu novou práci dostal. Chci zůstat tam, kde jsem.

Tak jsme u konce první kapitoly:) Doufám, že se líbila, takže budete pokračovat ve čtení dalších kapitol:) 
Vote a nějaký pěkný koment potěší vždy!:* já se s vámi loučím a ahóóój:)