Miliónové holky

Milionové holky...XXI.

...pokračování...

 Večer za mnou přišel do pokoje táta. Sedl si na okraj postele a vypadal unaveně.

 ,,Jak to dneska šlo?" zeptal se.

 ,,Nic moc," odpověděla jsem.

 Vypadalo to, že mě vlastně neposlouchá, protože najednou vyhrkl: ,,Isabell, je mi to líto, ale mám pro tebe špatnou zprávu. Týká se Davea."

 Sevřel se mi žaludek. ,,Co je s ním? Je v pořádku, ne?" Byla jsem si jistá, že je. Viděla jsem ho ani ne před hodinou u dveří, kde si teď navykl lehávat, zřejmě v naději, že by mohl vyklouznou ven, jakmile je někdo otevře. Prosím, Bože, prosím, ať se někam nezaběhl a neztratil, pomyslela jsem si.

 ,,Jistě, je v pořádku. Ale bohužel... No, má se to tak, že tady nemůže zůstat. Je mi to vážně líto, ale pravidla tady neurčuju já. Včera, když jsi byla ve škole, se Dave dostal ven. Didier ho chytil a přinesl zpět. Nevím, jak se to Daevovi podařilo, ale vběhl do recepce právě v okamžiku, když tam vcházel pan Knight. Velmi nešťastné načasování. Pan Knight se samozřejmě zeptal, čí je to kočka - no a Yoram mu to řekl." Zamračila jsem se. Věděla jsem, že mě Yoram nemá v lásce.

  Musel to udělat, Isabell," řekl táta. ,,Má v popisu práce znát všechny, kdo procházejí dveřmi, ať už jde o lidi nebo zvířata. Pan Knight se zlobil a řekl, že personál je tu od toho, aby se staral o nájemníky, takže žádné rozptylování. A žádná zvířata."

 ,,Ale to je moje kočka a já k personálu nepatřím."

 ,,Já vím, holčičko, jenže já ano."

 Normálně bych vtipně poznamenala, že táta není moje zvířátko, ale teď jsem na to neměla náladu. ,,Ty mi nerozumíš. Já Davea potřebuju. Po Joyce a Lukasovi je to můj nejlepší přítel." Cítila jsem knedlík v krku. Nedokázala jsem si představit, že bych neměla Davea. Dostala jsem ho, když mi bylo pět. Mohla jsem se k němu kdykoli přitulit, když mi bylo smutno. Když byla máma nemocná, vycítil, co potřebuju, a vždycky ke mně přišel, sedl si a dal mi packu na tvář, jako by mi rozuměl. Přijít o Davea? To prostě nepřichází v úvahu.

 ,,Mrzí mě to, Isabell. Musím na tom trvat. Promluv si s babičku, jestli by ho nevzala zpátky." Táta ke mně natáhl ruku, ale já jsem svou honem schovala pod pokrývku. 

 ,,Možná vezme i mě," vyhrkla jsem.

 Táta si povzdechl. ,,Jeden nikdy neví, Isabell. Třeba tam bude Dave šťastnější."

 ,,Nebude. Je rád se mnou. Já toho pana Knighta nenávidím. Je to nejkrutější člověk na světě," prohlásila jsem, i když jsem věděla, že se tady Dave za těch několik týdnů nijak nezabydlel. Kočce trvá, než si někde zvykne. Když jsme se po mámině smrti nastěhovali k babičce, Daveovi e tam taky nelíbilo, ale brzy si zvykl - zvykl by si i tady, kdyby měl příležitost.

 ,,Chápu, že to tak můžeš cítit, kvůli tomuhle i kvůli tomu, že už nesmíš chodit do bazénu."

 Když táta zmínil bazén, vzpomněla jsem si najednou, že zítra v poledne mám schůzku s plaveckým týmem a že jsem si nechala věci ve wellness klubu. Vyskočila jsem z postele. 

 ,,Musím si dojít pro věci na plavání, tati. Neboj se, plavat tam nebudu."

 ,,Mám ti je přinést?"

 Zavrtěla jsem hlavou a vyšla z pokoje. Jsem tvrdohlavá. Nechci, aby za mě táta něco dělal.

 Scházela jsem chodbou do recepce a cítila se ochromená smutkem. Musím vymyslet způsob, jak si Davea nechat. Budu prosit. Udělám cokoliv. Stoupla jsem si na vyznačené místo, aby mi kamera mohla zabrat duhovku. Zajímalo by mě, jestli mi v očích vidí vztek nebo bolest nebo vůbec nějakou emoci. Pravděpodobně ne, pomyslela jsem si a prošla otevřenými dveřmi, kamera je stejně chladná a sterilní jako celý tenhle studený barák a všichni v něm.

 Když jsem vcházela do wellness, vycházela ven Eleanor s morkými vlasy. Řekla jsem si, že by byla ztráta času se na ni znovu usmívat, ale tentokrát se na mě podívala přímo.

 ,,Hele," řekla.

 Možná bych jí mohla dát ještě jednu šanci, pomyslela jsem si, otočila se a usmál se.

 ,,Myslím, že tady nemáš co dělat," pokračovala. ,,Dnes ráno jsem slyšela recepční: personál sem nesmí."

 ,,Jdu si pro věci," zamumlala jsem. ,,Nechala jsem je tady." Prošla jsem kolem ní, vzala si věci a běžela zpátky do našeho domu. Vyběhla jsem nahoru, abych zavolala Joyce, ale pak jsem se rozhodla mlčet. Co by si asi pomyslela? Možná, že mi to patří. Hrozně mě mrzelo, že jsem se před ní a před ostatními ve škole vytahovala. Jak skvělé bude bydlet v novém komplexu. Jak můj život dostane nové grády a jak se seznámím s novými, slavnými lidmi. Zní to jako vtip. Bylo to úplně naopak. Tenhle komplex není můj domov, ale jejich. Bývala jsem Isabella Hallová - a teď jsem kdo? Dcera personálu. Nikdo. Dovnitř nesmím. Do bazénu nesmím, abych jim neušpinila tu jejich navoněnou vodu. Kočku mít taky nesmím, protože to nařídil nějaký cizák, kterého ani neznám. To je tak strašně nefér! 

 Lehla jsem si na postel a slzy, které jsem do teď zadržovala, mi tekly proudem. Začala jsem popotahovat. Není tu máma. Není tu babička. Nebude tu Dave. Nikdo. Je to čím dál tím horší. Za chvilku vyskočil na postel Dave. Tentokrát se ke mně neotočil zády. Vlezl si mi na prsa a schoulil se do klubíčka.

 ,,Já už mám jenom tebe, kamaráde," řekla jsem mu mezi vzlyky. ,,Neuběhly ani dva týdny a už to tady nesnáším. Ten jejich nafoukanej Porchester Park! Musíme odtud co nejrychleji zmizet, oba dva!"

Tak pro dnešek konec :D doufám, že se díl líbil :D můžete mi zase napsat do komentářů, jak si myslíte, že se bude příběh vyvíjet dál :D no, já se loučím a ahóóój:)