Miliónové holky

Milionové holky...XIV.

...pokračování...

 Dýchánek personálu se konal v recepční místnosti v pátém patře. Těšila jsem se, že mi budou cestou tam skenovat duhovky, ale táta prohlásil, že bezpečnostní systém začne fungovat až příští pondělí, takže do té doby se tu můžeme volně pohybovat. Když Joyce odešla, hned jsem se do toho dala a prošla jsem, co jsem mohla, i když většinu už jsme viděli předtím s tátou.

 Během těch pochůzek jsem potkala pár dalších lidí. Byli už na svých místech, ačkoli nájemníci ještě nedorazili. Dělala jsem si poznámky, abych si je všechny zapamatovala a mohla v pondělí všechno pořádně vyprávět Joyce, Emily a Katherine.

 Jákob: tělocvična. Holanďan, ale mluví bez přízvuku. Světlovlasý, štíhlý, opálený, modré oči. Asi třicet let.

 Poppy Harringtonová: Wellnes. Asi čtyřicet. Bývalá modelka, skvělá postava, dlouhé tmavé vlasy stočené do drdolu.

 Poppy se ke mně chovala přátelsky. Mluvila se snobským přízvukem. Připravila mi šálek zeleného čaje. (Jupí, zkusila jsem ho vypít, ale chutnal jak tráva.) Vyptávala se mě na tátu. Možná přemýšlí, jestli by měla šanci. Po mámě táta žádnou přítelkyni neměl, alespoň o tom s Lukasem nevíme. Poppy je milá. Mohly bychom být kamarádky. Možná ji taky pozvu k nám, abych jí dodala odvahu. Byla by legrace zahrát si na dohazovačku.

 Ostraha u dvěří: Didier - vysoký, hezký Francouz se širokým úsměvem. Yoram - z Izraele, Lukas říká, že je to bývalý voják. Není moc přátelský.

 Z toho, jaké mají svaly na rukou a na těle, je vidět, že není radno se s nimi dostat do křížku. I když vypadají o moc přístupněji než ostraha před obchody na Sloane Street.

 Recepce: krásná Indka jménem Sita a vysoká a blonďatá Grace. Z té jde trochu strach, vypadá hrozně výkonně.

 Večer jsme se s Lukasem na tátovu žádost slušně oblékli. Lukas si vzal džíny, které mu nevisely u pasu, a místo obvyklé mikiny s kapucí si oblékl tričko. Já si dala záležet mnohem víc: oblékla jsem si červenou blůzu, krátký svetřík, černou sukni a kozačky.

 Prostory pro pořádání recepcí jsme zatím neviděli. Když jsme dorazili, zjistili jsme, že jsou velmi stylové. Před výtahem je malá hala zařízená podobně jako recepce v přízemí. Vysokými dveřmi se z ní vchází do hlavní místnosti, v jejíž zadní části je skleněný chromovaný bar s dvanácti židličkami potaženými zebrovanou látkou. Na baru stálo několik láhví vína, pár krabic s džusem a misky s chipsy, aby si lidé mohli brát. Vzali jsme si s Lukasem sklenku jablečného džusu.

 Lukas začal skvěle napodobovat tátu. Ukazoval na zdi kolem: ,,Jsou potažené fialovou kůží a stříbrnou kozinkou," sdělil mi. Potom předvedl moderní pohovku vedle zlatých křesel. ,,Tato krásná kanapátka pocházejí z Itálie - jen to nejlepší - a postavili jsme je úmyslně vedle těchto zlatých křesel, aby vynikl jejich kontrast. Staré spolu s novým. Přesně podle nejnovějších trendů. Křesla jsou samozřejmě starožitná a mají nevyčíslitelnou cenu."

 Vyprskla jsem. Už dlouho jsem ho neslyšela někoho imitovat. 

 ,,A jak sami vidíte, prostor je rozlehlý, takže jsme ho rozdělili mříží z černé tepané oceli a neprůhlednými skleněnými zástěnami, aby si naši nájemníci mohli nerušeně posedět," pokračoval ve výkladu a rozhlížel se kolem.

 ,,Vynikající na tajné muchlování," vložila jsem se.

 ,,Naši nájemníci se nemuchlují, madame, to je jen pro obyčejné lidi," odvětil Lukas nabubřelým hlasem. Ukázal na strop a pokračoval: ,,Žebrovaná stříbrná rotunda nad vašimi hlavami ukrývá stovky miniaturních světýlek, která nevtíravě osvětlují celý prostor."

 ,,Neptejte se, kolik to stálo," pronesli jsme oba najednou a rozesmáli se.

 Ale ve skutečnosti to bylo vážně nádherné, hlavně když někdo stiskl jakýsi knoflík a skleněné dveře vysoké od podlahy, až ke stropu se otevřely na terasu, která obtáčí téměř celou budovu. Stály tam ohromné květináče s palmami a vypadalo to hrozně sofistikovaně, hlavně proto, že už se setmělo a pohled na město svítící v dálce byl naprosto úchvatný.

 Teď už se lidé mezi sebou živě bavili a seznamovali se o sto šest. Nikdo z nich se nijak zvlášť nevystrojil, i když nám táta říkal, že si máme dát záležet. Po krátké chvilce požádal táta o ticho a představil nás. Hrozně jsem se styděla. Normálně se nečervenám, ale tentokrát jsem měla obličej stejně červený jako blůzku, protože se všichni otočili a dívali se na nás.

 ,,Vy ostatní," pokračoval táta, ,,se mezi sebou už většinou znáte, ale pro ty, kteří ještě ostatní neznají, bych prosil, aby se každý ukázal, až zavolám jeho jméno. Nedělejte si starosti, že si všechna jména hned nezapamatujete, to přijde časem. U dveří je seznam, který si můžete vzít, jsou tam všechna jména, funkce a kontakty."

 Pokoušela jsem se zapamatovat si jména, ale bylo jich moc a já si nechala zápisník doma. Shromáždění hosté se brzy slili do mraku jmen obličejů. Marguerie, vrchní hospodyně, která bude velet týmu lidí starajících se o prádlo.  Trevor, který bude mít na starost podzemní garáž a vozový park. Katie, Richard a Agnes, kadeřníci - a Katiina sestra Nicky se svým týmem manikérek. Kosmetičky, účetní, sekretářky, komorníci, portýři, osobní trenéři, zahradníci, kuchaři - seznam pokračoval dál a dál. Byly tu snad všechny národnosti: Poláci, Kypřané, Řeci, Indové, Italové, Izraelci, Francouzi, Britové... Snažila jsem se zapamatovat, odkud kdo je, ale těch jmen a míst bylo hrozně moc. Většina z nich nebude bydlet přímo tady, třeba dívky z kosmetického salónu budou ubytovány někde poblíž a budou k dispozici na telefonu. Další pracují ve vedlejším hotelu Imperial Lotus a budou sem chodit podle potřeby. Hledala jsem toho pěkného kluka, kterého jsme s Joyce zahlédly, ale nikde jsem ho neviděla. Možná věděl, že se budou všichni představovat a vypadat jako idioti, tak raději nepřišel.

 ,,Zjistil jsi, kdo bydlí v těch služebních domcích?" zeptala jsem se Lukase cestou domů.

 ,,Ta vysoká tmavá žena-" začal Lukas.

 ,,Poppy. Má na starosti wellness," řekla jsem.

 ,,Jo, ta. Didier a Yoram mají každý jeden z těch menších domů. Pak my a Trevor, který se stará o auta. Všichni ostatní bydlí jinde. Vypadá to, že hodně jich bydlí v jiném bytovém bloku poblíž nebo tady ve čtvrti."

 ,,A kdo je teda ten kluk, co jsem ho tuhle zahlídla?"

 Lukas pokrčil rameny, jako že nemá tušení. Potom se podíval na seznam, který si vzal na večírku. ,,Sto čtyřicet čtyři lidí," okomentoval to.

 ,,A to táta říkal, že většina nájemníků bude mít vlastní personál. Většina z nich cestuje s vlastním kuchařem, chůvou, osobním asistentem, holičem a já nevím kým dalším."

 ,,Divnej svět, že jo?"

 ,,To teda jo," souhlasila jsem. ,,Ale myslím, že si na něj dokážu zvyknout."

 Poslala jsem Joyce, Emily a Katherine email o tom, jak proběhla párty, a šla jsem si lehnout. Připadalo mi vzrušující, jakým směrem se začal můj život najednou ubírat. I když jsem do Porchester Parku nejdřív nechtěla, teď jsem začínala chápat, že život tady může být náramně zajímavý. Vzali mě z fajn, ale obyčejného světa vrhli mě do neobyčejného. V mém horoskopu tenhle měsíc dominuje Jupiter, což znamená rozvoj a rozšíření obzorů. Možná to znamená nastěhovat se do Porchester Parku.

 ,,Pojď sem, Dave," řekla jsem k chundelaté kuličce v nohách postele. Vstal, protáhl se, ošklivě se po mně podíval a obrátil se zády. Na rozdíl ode mě se s novým domovem ještě úplně nesmířil.

Tak pro dnešek je to vše:) snad se díl líbil! Pokud  ano, nezapomeň dát vote nebo zanech nějaký pěkný koment:) já se s vámi loučím a ahóóój:)