Miliónové holky

Milionové holky...V.

...pokračování...

,,Vítejte v novém domově!" prohlásil táta.

Vyzvedl nás s Lukasem po snídani, abychom se jeli podívat na místo, kde budeme bydlet. Tetu Katie by to taky zajímalo, ale zrovna šli s Tristianem do města na demonstraci lidí, co si neholí podpaždí.

Rozhlížela jsem se po vstupní hale Porchester parku. Měla podlahu ze světlého mramoru a byla z obou stran prosklená. Útulné? Nijak zvlášť.

Před budovou byl krytý vstup a kolem široké prostranství vydlážděné černou břidlicí. Uprostřed stála na podstavci naleštěná bronzová socha, podle mě podobná obřím půlkám. Půlky široké metr dvacet. Nemám tenhle druh umění ráda, i když to vypadalo dost honosně.

,,Libová kýta," pošeptala jsem Lukasovi a on se zasmál.

Skrz zadní prosklenou část jsem viděla zahradu s bazénem, nad nímž rostl strom. Stromy znám, protože kdysi dávno, když ještě Lukas normálně mluvil a nezpíval od rána do večera, chodil do skautu. Jezdili pořád na nějaké výlety a brácha nám pak doma vyprávěl, co kde viděli. ,,Javor," řekla jsem. ,,Tralalá, tralalá, javor jsem poznala." Lukas se zasmál, ale rozhlížl se kolem s výrazem, ze kterého se nedalo nic vyčíst.

Jako doma mi to tady moc nepřipadá, říkala jsem si a dívala se na bráchu. Bylo to tu hezké, o to nic, ale působilo to studeně a tak nějak bez duše. Prostě vestibul jakéhokoliv luxusního hotelu kdekoliv na světě.

Kolem prošlo několik zaměstnaně vypadajících mužů v krásných oblecích, stejných jako měl na sobě táta. Jeden chlápek mluvil do mobilu, druhý svíral v ruce nějaké desky. Při pohledu na mě s Lukasem ho nejspíš napadlo, co tu dělají ti dva odrbanci. Lukas měl na sobě své roztrhané džíny a schizofrenické tričko s nápisem: ,,Býval jsem schizofrenik, ale už je to dobrý", já měla džíny a modrou tuniku

,,Samozřejmě to tu bude mnohem živější, až se nastěhují nájemníci," vykládal nadšeně táta. ,,Každý den hora čerstvých květin a na stěnách nějaké úžasně obrazy. Nalevo je prostor k sezení, u předního vchodu bude vrátný v uniformě a alespoň dva, ne-li tři zřízenci parkoviště."

,,Hm," vyloudila jsem ze sebe. Nevěděla jsem, co říct. Na jazyk se mi dralo neeeeee. Vážně nevím, jaké to bude žít znovu po šesti letech s tátou. Podle jeho napjatého výrazu bych řekla, že si říká něco podobného. Oba jsme vypadali dost rozrušeně.

,,Chcete se nejdřív podívat, kde budeme bydlet?"

Pokrčili jsme rameny a skrz dveře z kouřového skla prošli za tátou do zadní části.

,,Tady jsou konferenční prostory a kanceláře, tady je moje kancelář," ukazoval, když jsme procházeli dlouhou chodbou obloženou dřevem se zavřenými dveřmi na pravé straně. Prošli jsme ještě jedněmi dveřmi a ocitli se v zadním traktu. Na vydlážděném prostranství s obrovskou palmou uprostřed stálo pět moderních domů. Táta vytáhl z kapsy klíče a otevřel dveře druhého z nich. ,,Tenhle je náš," řekl. ,,V týdnu se sem nastěhuju a všechno připravím na váš příchod."

Uvnitř byly jen prázdné pokoje vonící čerstvým nátěrem. Nahoře dvě středně velké ložnice a koupelna a jedna menší ve smetanově bílé. Krémové dlaždičky, krémové zdi, krémové koberce. Absolutně bez charakteru, pomyslela jsem si. Babiččin dům je přímo exploze barev: chodba vymalovaná tmavě červenou, koupelny tyrkysovou a kuchyň žlutě. Všude leží tkané koberečky a spousta různých věcí.

,,Jaký pokoj chceš? Ten menší se sprchovým koutem, nebo ten větší, kde bys měla koupelnu se mnou?" zeptal se táta.

,,Co ty na to?" obrátila jsem se na Lukase.

Pokrčil rameny. ,,Vezmi si ten se sprchou - teda jestli se k tobě někdy můžu přijít vysprchovat." Věděl, že budu chtít vlastní sprchu.

Dole byl prázdný obývací pokoj spojený s kuchyní a snídaňovým barem. Dalo se z něj projít do zahrady. Středně velká místnost vymalovaná stejným krémovým odstínem. Na podlaze stejná krémová dlažba. Všechno hrozně čisté a hrozně nudné. Oknem do zahrady jsem zahlédla malý dvůr s dokonale zastřiženým trávníkem kolem dokola. V rohu stál altánek s verandou. Aspoň že Dave bude mít kde běhat, říkala jsem si. Táta zrovna vysvětloval, že tam zatím skladují lehátka pro nájemníky.

,,I když mám sto chutí nechat si ho pro sebe," dodal.

,,Na co?" zeptala jsem se.

,,Měl bych vlastní prostor a mohl bych tam odpočívat," odpověděl.

Prostor bez nás, pomyslela jsem si a znovu jsem si říkala, proč nás táta nutí bydlet s ním, když evidentně raději tráví čas sám.

Tak pro dnešek konec:) snad se vám to zatím líbí:) já se s vámi loučím ááá....ahóóój:)

P.S.: v médiích máte ten dům:)