Miliónové holky

Milionové holky...XXII.

...pokračování...

 Když jsme druhý den ráno jeli do školy, díval se Lukas mlčky z okna školního autobusu, jak prší. Vylíčila jsem mu včerejší incident s Eleanor a dodala, že se chci vrátit k babičce. Nejdřív dost dlouho mlčel.

 ,,Já to chápu, Isabell," ozval se konečně a obrátil se ke mně, ,,vážně to chápu. To s tou Eleanor je drsný a s Davem ještě horší. Já vím, že stěhování pro tebe nebylo jednoduchý, ale... co já? Já tady tátu nemůžu nechat, teď ne. A taky nechci zpátky k babičce a zas tam spát na rozkládacím gauči. Je skvělý mít vlastní pokoj a prostor. A stejně bych se tam nevrátil, protože vidím, že je táta rád, že jsme tady s ním."

 ,,Děláš si legraci? Vždyť s náma sotva promluví, a když jo, tak je to něco jako: Buď tak hodná a zmiz, tady nemáš co dělat'."

 ,,No jo, ale on to má teď taky těžký. Zkus si to představit. Má novou práci a musí dokázat, že ji zvládne. Má velkou zodpovědnost, protože lidi, co se sem stěhujou, mají vysoký nároky. Hodně vysoký. Nemůže si dovolit nic zvorat. Určitě si na nás udělá víc času, až se to všechno usadí a zaběhne."

 ,,Možná jo," odpověděla jsem. Táta vypadal v posledních týdnech hrozně vystresovaně a unaveně. Je pravda, že jsem se na to nepodívala z jeho pohledu. Pro něj je to taky nové a já se ho ani nezeptala, jak se mu to líbí.

 ,,Poslouchej, Isabell, prosím tě kvůli sobě. Za babičkou můžem v neděli. Nevracej se tam. Já tady nechci zůstat sám."

 Lukas vypadal upřímně a já si uvědomila, že jsem neuvažovala ani o jeho pocitech. Otočila jsem se k okýnku. ,,Chtěla bych, aby tu byla máma," řekla jsem.

 ,,To já taky," odpověděl tiše. ,,Každej den. Proto je tak důležitý, abychom drželi při sobě. Nemůžeš mě tady nechat samotnýho."

Cítila jsem, že se rozbrečím. Bylo to strašně nespravedlivé. Proč musela máma umřít a nechat nás tady? Hlavou mi bleskla vzpomínka na Lukasův obličej v den jejího pohřbu. Byl tak bledý, tak otřesený. Měl na sobě hezkou bundu, co mu přinesl táta, a taky košili a kravatu, úplně něco jiného než obvykle. Všechno ten den bylo špatně. Lukas neměl být takhle oblečený, máma neměla umřít. Nikdy jsem nečekala, že jí půjdu na pohřeb. Nikdy. Máma tu byla navždycky. Silná a spolehlivá. Ráno mě budila do školy. Večer mě zaháněla do postele. Zásobovala ledničku jídlem, do koupelny dávala mýdlo, pastu a toaletní papír. Milion drobností, které jsem považovala za samozřejmé, dokud neodešla. Ale ten pohřeb byl. Jednoho deštivého dne, který se podobal dnešnímu. Neskutečný, ale nezvratný. Byla jsem zmatená. Napadaly mě jen ošklivé myšlenky, s nimiž jsem se nemohla svěřit ani Joyce nebo Lukasovi, protože bych se za ně musela stydět. Myšlenky, které znamenaly, že jsem ta nejhorší osoba na světě. Někde uvnitř jsem tomu pořád nedokázala uvěřit. Představovala jsem si, že se probudím, že to byl jen špatný sen, noční můra. Že se máma objeví ve dveřích a řekne: Fuj, ještě že ta ošklivá epizoda je už za námi. Teď můžeme žít dál. Ale nic takového se nestalo. Nevrátila se. Odešla navždy a pomalu se začaly vytrácet i důkazy její láskyplné péče: laskominy z plechové krabice pro mě a pro Lukase, které uměla koupit jen ona. Naše oblíbené cereálie: Shreddies pro Lukase a Alpen pro mě. Můj oblíbený šampon s vůní lesních plodů, bublinkové limonády, chipsy a DVD v pátek večer. Drobnosti, které dohromady znamenaly živou mámu, která se o nás stará. A teď je pryč.

 Myslela jsem na Lukase, kdyby tu zůstal sám. Jak jsem vůbec mohla uvažovat o tom, že se vrátím k babičce a nechám ho tu samotného? Ne, to mu nemůžu udělat.