Můj Bláznivý Tábor

14.

Sedli jsme si ke stromu a vzali jsme skříňku. Chtíli jsme ji otevřít, nešlo to. ,,Sakra, co je?!?" Zakřičel naštvaně Petr a odžduchnul skříňku na zem.
,,Uklidni se." Podívala jsem se do škvírky mezi dvířky. Opravdu byla zamklá. Ale otvor na klíček nevypadal nějak zapeklitě. Vzala jsem ze země malou větev a strčila jsem její užší konec do dírky. Malý kovový kvádříček se opravdu začal zasouvat do levých dvířek skříňky. Otevřela jsem ji. Uvnitř byl papírek a deset kamínků. Vzala jsem papírek.
Jdi k "modrému" stromu a hledej...
,,Cože??"
,,Nevím."
Chvíli jsme mlčky leželi. Byla jsem nějaká z formy.
,,Pojď..." Pobídla jsem ho a zvedla jsem se. A zase to stejný. Šli jsme kolem dokolečka, byla jsem nějaká unavená a už jsem toho měla dost. Navíc už bylo poledne a my jsme naposledy snídali.
,,Jak jako modrý strom sakra?!" Petr se zdál být taky nervózní.
,,Netuším!!" Zaječela jsem. Co to do mě sakra vjelo?! ,,Promiň. Jsem unavená." Zabručela jsem. V tom jsem uviděla obrovskej, vysokej modrej strom. Vypadal, jakoby na něho někdo přivázal miliardu modrých krepákových proužků. ,,Páni!! Ti si s tím museli dát sakra práci!!" Žasla jsem.
Začli jsme pobíhat kolem stromu, dívat se na větve, prohlížet škvírky pod kořeny. Nic. Zamotala se mi hlava. Strom přepadal ze strany na stranu a viděla jsem ho dvojmo. Stratila jsem rovnováhu. Slyšela jsem křupající kamínky - jak ke mě Petr přiběhl. Zavolal na mě:
,,Ninoo..." Ten hlas jsem slyšela odněkud z dálky. Ozýval se, jakoby se zvuk odrážel od stěn jeskyně. Černo. Omdlela jsem.

Pomalu jsem zamrkala. Nademnou se skláněl Petr. Když si všimnul, že jsem vzhůru, splašeně začal mluvit.
,,Nino, bože! Jsi v pořádku? Mám zavolat Kamilu?? Prostě jsi z ničeho nic omdlela, donesl jsem tě sem a teď jsi vzhůru."
,,Ne ne Kamilu nevolej." Skočila jsem mu do řeči. ,,Bylo to asi jenom ze sluníčka." Řekla jsem, i když jsem věděla, že už asi hodinu je pěkně zamračeno. Vlastně se začalo stmívat.
,,Jenom aby nám za chvíli nepršelo, hele. Za chvíli je tma a to můžou být tak čtyři." Řekla jsem.
,,Navrhuju zajít si pro jídlo a pití, máme dost kamínků."
Navrhnul.
,,Hele nechceš ještě zůstat ležet?" Řekl starostlivě. Já jsem ale svižně vyskočila, abych ho ujistila, že ne, že mi nic není. Au moje hlava!
,,Jdem." Pobídla jsem ho a vyšli jsme. Kamínků jsme za tu dobu nasbírali snad tunu.
Došli jsme k velikému "hlavnímu" stromu a poprosili jsme Miu, jestli nám nedá pití a trochu pečiva, nebo prostě jídla.
Než jsme došli tam a zpátky, bylo asi třičtvrtě na pět. Obloha byla zamračená a tmavá.
Sedli jsme si ke stromu, kde jsme měli spacáky a napili jsme se.
Pak lupla větvička a zašustilo křoví. ,,Pšt!" Šeptl Petr a zpozorněl. Se zatajeným dechem jsem poslouchala. Najednou se asi sto metrů před náma z keřů vynořila černá postava a rozběhla se proti nám. Splašeně jsem vyjekla a rychle jsem se postavila, abych mohla začít utíkat. Muž se stále přibližoval a přibližoval. ,,Bože ááá!!" Krutý vrah, nebo možná zloděj, či úchyl utíkal rychleji a rychleji a doháněl nás. Petr se mi vzdaloval a já zůstávala za ním. ,,Přidej Nino!! Sakra dělej!!" Drapl mě za ruku. Splašeně jsem se otočila. Byl kousek ode mě!! Sakra sakra!! ,,Aaaa!!" Zběsile jsem ječela a ze všech sil jsem přidávala v běhu. Pořádně jsem při běhu neviděla na cestu. Pak muž zakřičel:
,,Stáát!!" Byl to známý hlas. Stále jsme běželi. On stál.
,,Vážně, stujte. Už jsem vás pohonil dost!" Zasmál se muž. Nechápavě jsme se otočili. Muž si sundal kuklu, co doposud měl na hlavě a objevil se obličej vedoucího Adama. ,,Sakra!" Dala jsem si ruce na hruď. Srdíčko mi tlouklo jako o závod. Předklonila jsem se a opřela jsem se rukama o kolena. Vydýchávala jsem se.
,,Bože."
,,To je vtip?!?" Řekl naštvaně a taky trochu vyděšeně Petr.
,,U nás v táboře moc dobře víme, že na takový patnáctiletý děcka už bububu neplatí." Uchechtl se Adam. ,,Chtěli jsme vás trochu vyděsit." Věnoval nám nevinný pohled. ,,Nate, tady máte pár kamínků, jako odškodnění." Uchechtl se. ,,Nemusíte se bát, nic se vám tu nemůže stát. Les jako domov." Mrknul. Otočil se na Petra. ,,Ale hlídáme vás děcka!! O nic se nesnažte!!" Mrknul spiklenecky. ,,No tak zatim, užijte si výzvu. A kdyby hodně v noci lilo, tak přijďte do tábora." S těmahle slovama se otočil a odešel.
Petr se začal smát. ,,Co to bylo? Strašně mě vyděsil.
,,Nejsi sám." Dodala jsem. Začali jsme se smát.
,,Ještě jsem ti chtěl říct, u toho stromu jsem našel papírek."
,,Necháme to na zítra? Jsem hrozně unavená." Řekla jsem.
,,Jasně." Řekl. Sedl si a opřel se o kmen stromu. ,,Vlastně..." Otočil se a poškrábal se vzadu na krku.
,,...Chtěl jsem ti říct ještě něco." Trošku jsem znervózněla. Sedla jsem si vedle něj a naslouchala.
Otočil se na mě a zahleděl se mi do očí. ,,Miluju tě už od chvíle co sis ke mě sedla u ohně." Vysypal to. Seděla jsem jako opařená a nebyla jsem schopna slova. První mě napadlo: To vážně???!!
Potom se hrnuly myšlenky: Co Ema?
A nakonec připlul stres a...a...co teď?!
,,Tohle ale neříkej. To...prostě...známe se chvíli. Ty..ani...pořádně se neznáme."
Hleděla jsem se stromu na strom a nebyla jsem schopna se podívat na Petra. Sevřel se mi žaludek. Tohle jsem v životě nezažila. ,,Ale je to tak Nino." Vzal mi jemně bradu a otočil moji hlavu jeho směrem. Byli jsme od sebe kousek. Koukala jsem do zelených očí.
,,Miluju tě." Řekl a v zápětí přitiskl jeho rty na moje a já jsem v duchu šílela!! Jak? Co mám dělat?! Jak to mám udělat?! Pomoc! Tohle se mi nikdy nestalo!! Aaa!! Ale ani jsem se nehnula. Pak se ode mě odlepil. Bylo to, divný... ,,Ale....Nee..."
Zakňučela jsem. ,,Tohle nejde." Vzala jsem svůj spacák a karimatku a rozložila jsem to na zem k vedlejšímu stromu.
Petr seděl a nechápal. ,,Dobrou Petře." Řekla jsem nešťastně a nechápavě. Co Ema?!
,,Dobrou Nino." Řekl stejným tónem.

Ahoj. Promiňte, že teď delší dobu nic nevyšlo. Znáte to. Škola a tak... Navíc píšu novou věc ➡ POP STAR na venkově.
(Už je veřejně.)
No každopádně máme tu teď trošku delší kapitolu. ❇
Děkuju za pozitivní ohlasy a omlouvám se za chyby.
Tak co říkáte na Petrovo gesto? ♥