Můj Bláznivý Tábor

13.

,,Tři, dva, jedna, teď!" Kamila vystřelila starou startovní pistolí do vzduchu a já a Petr jsme se rozběhli směrem od ostatních. Utíkala jsem za ním a ohlížela jsem se. Najednou se mi pod nohy připletla malá větvička a nebýt Petrovi ruky, která chytla tu moji, bych už ležela na zemi. Utíkala jsem ruku v ruce s Petrem a pomalu mi docházel dech.
,,Stůj...už...nemůžu..." Vydechovala jsem.
,,Ale Nino Lusylová, ty nic nevydržíš. Asi začnem každý ráno běhat." Zašklebil se.
,,To určitě. Ha." Protočila jsem očima a hlasitě jsem vydechovala.
,,Hledej kamínky sportovče, mám žízeň!" Pobídla jsem ho.
Spacáky jsme si nechali u jednoho stromu a vyrazili jsme hledat kamínky.
,,Hej Petře, znáš Emu?" Nahodila jsem. ,,Hm...Martinovu ségru, že? Ta, cos říkala, že je s tebou na chatce."
,,Přesně tu. Je super, že?" Mrkla jsem na něho.
,,Hmmm..." Zatvářil se divně.
,,Nevím. Nebavil jsem se s ní. Když jdu kolem, kouká do země a utíká pryč." Přiznal a znovu se zahleděl dolů na zem.
,,Ale je bezvadná, seznámím vás, chceš?"
,,Hm...jestli chceš ty?" Odpověděl mi na otázku otázkou.
,,Chci. Myslím, že byste si rozuměli." Usmála jsem se.
,,Mám kamínek!!" Zaradoval se a ukázal mi kámen velký asi jako půlka dlaně. V zápětí jsem viděla záblesk v trávě. Zohla jsem se a vyndala zlatý kamínek. ,,Hele, já taky!!"
Asi za půl hodiny jsme šli s deseti kamínky k tomu stromu, odkud jsme vybíhali. Seděla tam Klára (myslím, že se tak jmenovala) a četla si. Viděli jsme Bena, jak přicházel asi s dvanáctiletou holkou, která se tvářila naštvaně a ubíženě zároveň. To snad ne. Chudák holka. Hodila jsem po Benovi smrtící pohled, ale on se jenom pousmál. Klára odložila časopis.
,,Tady je deset kamínků, prosím vodu." Řekl Petr a Klára mu podala dvě malé pet-lahve s vodou. ,,Díky." Poděkovala jsem.
Půlku jsem vypila už cestou zpátky ke spacákům. ,,Co budem dělat??" Zeptal se Petr.
,,Co já vím?" Pokrčila jsem rameny.
,,Hele!" Všimla jsem si malého papírku na jednom ze stromů.
Vzala jsem ho. Stálo tam:
Poslouchej dobře. Slyšíš hudbu? Pak jsi na správném místě. Jdi blíž. Ještě blíž. Vidíš tu skříňku? Musíš ji mít první.
,,Co?"
Nechápal Petr.
,,Jdem hledat hudbu asi."
Prošli jsme okolí našeho stromu se spacáky. A opravdu jsme uslyšeli slabounkou hudbu.
Po sluchu jsme se pomalu přibližovali a hudba byla hlasitější a hlasitější. Došli jsme k rádiu, kde hrála nějaká orchestrová hudba. Žádnou Skříňku jsme neviděli.
,,Asi je pozdě." Řekl Petr. Hudba byla podivně hypnotizující.
Potom jsem uviděla na jednom ze stromů malou dřevěnou skříňku.
,,Tam!!!" Ukázala jsem na ni.
,,A jó. Ale jak se tam dostaneme? Je to pěkně vysoko."
,,Aha. Máš pravdu." Podívala jsem se.
,,Skus mě zvednout."
Došli jsme ke stromu. Petr si chytl ruce a já jsem mu stoupla na dlaně. Chytla jsem se vysoké větve nahoře. Vylezla jsem na ni. Skříňka byla ještě o jednu větev víš. Opatrně jsem stoupla na kus dřeva, což byla jediná pevná věc čtyři metry podemnou. Zatřásly sei nohy. ,,Aaa!" Zakřičela jsem. Ale na poslední chvíli jsem se chytla kmenu. ,,Nino!!" Křikl Petr.
,,Dobrý, dobrý!" Natáhla jsem se nahoru na další větev. Stoupla jsem na špičky a chytla jsem malou dřevěnou skříňku.
,,Mám ji!!" Křikla jsem vítězoslavně. Opatrně jsem mu ji podala. Položil ji ma zem.
,,Jak teď dolů?"
,,Slez, chytnu tě." Řekl.
Opatrně jsem si sedla na větev a popředu jsem se snažila jít co nejníž. Petr mě chytl dole za záda a objal mě, aby mě mohl dát na zem. Pak se trošku oddálil. Hleděl jsem mu do očí. Jeho ruce se přesunuly víš na záda a objal mě. ,,Jdem?" Navrhla jsem nervózně.
,,Jdem." Odpověděl nervózně.