Můj Bláznivý Tábor

POSLEDNÍ

Poslední. To ráno bylo chladno, bylo nepříjemně zamračeno a tohle všechno ještě zveličovala tahle siuace. Posadila jsem se a spustila jsem nohy dolů z postele. Mráz mi proběhl od špiček palců až ke konečkům vlasů a na těle mi naběhla husí kůže. V tváři mi zůstával kamený výraz, ale vevnitř jsem už plakala a zní to hloupě, protože je JEN konec tábora, ale kdybych si měla vybrat, mezi patnácti lety a týdnem tady, beru tohle místo, tyhle lidi. Podívala jsem se na tři spící dívky a řekla jsem si, jaké to asi bude se zas vrátit do starého světa. Jáké bude vrátit se na zemi po objevení planety, na které je život tak jiny a tak krásný. Jediná představa, že za rok budu mít možnost tu planetu znova navštívit, mě držela na nohou. Slezla jsem z postele a přešla jsem ke skříni. Poslední čistá věc byli černé šaty, které jsem ani nečekala, že si je obleču. Tenká ramínka držela hladkou látku. Na přes spodní část sukně, která byla černá, byla přehozená černá krajka. Oblékla jsem si je. Byli mi po kolena, tak jsem se zatočila a nechala jsem je, ať se točí. Peřina zamnou se pohla, poznala jsem to podle zvuku, který prolomil ticho. Ema se probudila. ,,Ahoj." Řekla smutným tónem. ,,Ahoj." Zopakovala jsem a prostě jsem za ní šla a chystala se ji obejmout a ona vypadala, že ji napadlaa stejná věc.

Vyšly jsme na snídani. Všechny jsme měli stejný výraz. Myslím, že by nám šlo tak lehce číst myšlenky. Ema přemýšlela o Petrovi. Jak se bála a jak se kvůli němu trápila. Byla jsem si tím jistá. Další - Kristýna. Myslela na to, jak konečně pocítila naprosto čistou lásku a kamarádství, bez ohledu na její peníze a vzhled. Určitě to tak bylo. Míša. Poznala, jakých lidí by si v životě měla vážít a na druhou stranu kterým se vyhýbat. A já? Dostala jsem možnost mít pravé kamarády a Martina se kterým, jak už mi asi došlo, to vlastně skončí. Vím, že si nebudeme psát a hrát si na pár a i kdyby jsme se moc snažili ani tak vím, že to nepůjde. Ani vlastně nevím, co tohle všechno mezi ním a mnou bylo, ale budu na to vzpomínat. První láska je los, který nevyhraje, ale navždycky si zapamatuješ jeho číslo. A vím, že takhle to bude.
Usedli jsme ke stolu v jídelně a já jsem byla tak ponořená do myšlenek, že jsem ani nevnímala, co vlastně jím.

Pak přišlo balení věcí. S každým tričkem jsem vzpomínala, při jakém okamžiku jsem ho měla. Pak přišla ta sukně ze včerejška a ve mě začali hýřít pocity, jako barevné konfety a míchali se do sebe, až vytvořili duhu. Tělo jsem měla plné něčeho z lítosti - že už to končí, z radosti - že jsem to prožila, ze vzteku - že jsem nebyla odvážnější a ze smutku - že je to nenávratně zamnou.

Kufry se postavili před chatky a starší klici pomáhali mladším dětem a holkám s odnášením. I mě přisel někdo ponoct. Jeho vlasy vláli s větrem a zářili téměř jako oheň. Vypadal stejně jako poprvé. Moje oči si ho celého prohlédli od spoda a zastavili se na jeho očích. Zářili zeleně. Taky vypadal smutně, ale zároveň šťastně. Lítostivě a vztekle. Taky měl v sobě duhu - myslím. A tak jsem ho objala. Moc pevně a moje slzy vsávala jeho mikina a já už skoro ani nestíhala vdechovat tu vůni. ,,Budeš mi moc chybět." Šeptla jsem mu do mikiny.
,,Budeš mi hrozně moc chybět." Řekl on.

Přišli jsme před bránu. Přesně před tu, před kterou jsem stála před minulý týden a nechtěla jsem jít dovnitř. A teď nechci ven. Začali se sjíždět auta a lidé začali ubývat. Stáli jsme v polokroužku a drželi jsme se všichni vzájemně okolo zad. Kika Míšu a ona Emu a ta mě a já Martina. A byl tam i Petr. Zamilovaně hleděl na Emu, když přišla nějaká žena a objala ho. ,,Mami!" Usmál se a oplatil objetí. ,,Ahoj." Zvedla ruku směrem k nám a letmo si prohlédla Petrovi nové kamarády. ,,Jdu to vyřídit, ehm rozluč se." Žena odešla směrem k Kamile. Ema a Petr se na sebe vrhli a pevně se objali. Ema měla už taky lesklé uplakané oči. Pustili se a Petr postupně všechny objal. ,,Díky Nino." Šeptl mi, když jsem přišla na řadu. Věnovala jsem mu úsměv, který moc lidí moc lidem nevěnuje - a to upřímný.
S mrknutím oka Petr zmizel.

,,Kristyyy!!" Vzdychla jsem, když jsme stáli v objetí před vysokou blonďatou paní. ,,Zůstaň tady." Prosila jsem ji o nesplnitelné přání.

Zůstala jsem s Míšou a dvojicí zrzků. A pak si přijeli i pro ni. Bylo to tak rychlé. Pár obětí a spousta slz a její modré auto bylo v nedohlednu.

Lidí bylo míň a míň. A pak přijelo černé auto a vystoupila zrzavá paní. Její kroky byli dlouhé a rychlé a nebezpečně se blížila ukrást mi, co bylo vlastně její. ,,Mami!" Vykřikla Ema a objala tu ženu. Martin ji následoval. ,,Tak co kamarádi?"
Zeptala se jejich máma. ,,Nina!" Vzala mě za ruku a přitáhla mě k té ženě. ,,Á!" Usmála se. ,,Jsem Klára." Podala mi ruku. ,,Nina. Ráda bych vám řekla, že vaše děti jsou nejlepší lidé na světě." Řekla jsem naprosto upřímně. ,,Oh..." Nedořekla svou větu, protože se na mě Martin vrhnul. Poslední. Poslední. Poslední. Otocila jsem se zády k jeho mámě a dala jsem mu pusu. Poslední. Otočila jsem k Emě a vehla jsem se jí kolem krku. To už jsem brečela.

Seděla jsem v autě. Neměla jsem sílu mamce vykladat zážitky, teď ne. Seděla jsem v raketoplánu na cestě zpět na Zemi. ,,Hm...a co boty? Stačilo ti oblečení?" Zeptala se trosku zaraženě z toho, że já jsem zaražená.
,,Ty se mě ptáš na boty?" Přišlo mi to nelogické.
,,Pověz mi něco." Řekla a čekala, co povím.

,,BYLA TO JEDNA VELKÁ DUHA."