Můj Bláznivý Tábor

17.

Dneska nám při snídani Kamila oznámila, že se bude konat turnaj ve vybíjené. Super. Hra kterou nejvíc nenávidím. ,,Nenávidím vybíjenou." Pronesla jsem svou myšlenku nahlas. Navíc jsem byla docela unavená ze včerejší půlnoční návštěvy lavečky a brzké vstávání kvůli Martinovi. Zase mám plnou hlavu Martina. Bože ty jeho zářící zelené oči. Zrzatý vlasy, aa ty miluju. A pihy. Ani nemluvím. Naprosto jsem se rozplývala. Pak mi ale došlo že sedím u stolu v jídelně a Kamila nadšená pro věc vykládá všem známá pravidla hry. Nehodlala jsem tyhle hloupý řeči znovu poslouchat. Pohled mi ujel směrem k zrzkovi. S ne příliš velkým zájmem sledoval zelenýma očima Kamilu. Po snídani jsme se šli rozdělovat. ,,Tak. Potřebuju 8 kapitánů." Pronesl Adam. Několik rukou se zvedlo. ,,Hmm...dobrá. Ty, ty, ty a ty...." Ukázal na pár lidí se zdvyhlíma rukama. Byl mezi nima i Petr. ,,A vy ostatní si rozdejte čísla. Od jedné do 62. Rozdá to támhleta zrzka. Vy pojďte zamnou." Pobídl kapitány. ,,Jedna, dva, tři..." Ukazovala Ema postupně na lidi kolem ní a rozdávala jim čísla. Byla jsem třináct. ,,Je to." Křikla Ema, když byla čísla rozdaná. ,,Začněte losovat." Řekl Adam. ,,Jedna." Řekla malá holka. Mohlo jí být tak jedenáct, ale byla nízká. Přistoupila k ní trochu širší holka s hnědýma vlasama. ,,Osm." Řekl další kapitán. ,,Dvanáct." ,,Tři." ,,Pět." ,,Padesát dva." ,,třicet."
Císla létala sem a tam a lidí v houfu ubívalo. ,,Šedesát dva." ,,sedm." ,,Třináct!" Podívala jsem se na kluka, který moje císlo. Přistoupila jsem k němu. V týmu byla i Bella, ona dívka se kterou Martin absolvoval tří denní výzvu. Tedy dvě noci v lese. Stoupla jsem si vedle ní. ,,Osmnáct." Řekl náš vedoucí. Přistoupil Martin. ,,Ahoj." Pozdravil mě Martin. Namísto mě ale odpověděl někdo jiný. ,,Ahoj Martine." Zakřenila se Bella. Téměř celá zrudla. ,,Ehm. Ahoj Bello." Řekl Martin a věnoval jí nucený úsměv. Mimochodem, zmínila jsem se, že náš kapitán je Petr?

Ležela jsem v posteli a už jsem zavírala oči, když jsem uslyšela tiché ťukání na dveře. Zatajil se mi dech. Šla jsem otevřít. ,,Martine!! Co tu teď děláš?" Řekla jsem nechápavě. ,,Je pozdě." Dodala jsem, ale on mi neodpověděl. Místo toho řekl:
,,Pojď, musím ti něco říct."
,,Ale..." Větu jsem doříct už nestihla, protože mě vytáhl za ruku z chatky a běżel semnou k žebříku. ,,Jsi blázen!" Řekla jsem, když mě pobízel, abych vylezla. ,,Jo, ale neříkej, že nechceš!" Zasmál se. Vyhoulpla jsem se na žebřík a začala jsem lést, když jsem se zastavila a jestě jsem se otočila. ,,Ale mám na sobě pyžamo!" Zašeptala jsem. Zas se zasmál a já taky. Byli jsme na střeše. ,,Bože..." Zadívala jsem se na oblohu plnou hvězd. ,,To je...nádhera!" Vydechla jsem a nemohla jsem spustit oči z té dokonalosti. Lehli jsme si na střechu, jako předtím. ,,Jsou tak blízko." Usmála jsem se a natáhla jsem ruku k obloze. ,,Víš..." Začal s povídáním. ,,Chtěl jsem ti ještě něco říct." Zvážněl... ,,Ano?"
,,Známe se." Vyklopil. ,,Cože?"
,,Jako malí jsme se znali. Hrávali jsme si."
,,Ale...vždyť já bydlím v Praze." Nechápavě jsem na něj koukala a přitom trochu vrtěla hlavou. ,,J si to nepamatuješ. Ale já jo. Možná tomu neuvěříš, ale myslel jsem na tebe, ach ta dětská láska." Usmál se. Nevěřila jsem svým uším. ,,Když jsi mi tehdy dala like na fotku, hned jsem tě poznal. Proto jsem se na začátku choval trochu divně." Nevěřila jsem tomu...páni...
,,Jaks věděl, že tu budu?!"
,,Facebook prozradí hodně." Zasmál se.
,,A já jsem tu kvůli tý fotce. Páni." Řekla jsem.
,,Myslím, že mi osud fandil..." Začervenal se.