Můj Bláznivý Tábor

16.

Rábo jsem se vzbudila hodně brzo. Bylo půl šesté. Energicky jsem vstala z postele. Převlékla jsem se a učesala. Další kroky vedly do koupelny pro dívky. Umyla jsem si obličej. Bylo zvláštní být tu tak sama. Vyčistila jsem si zuby. Obklopovala mě velká prázdná koupelna. Vracela jsem se zpátky přes prázdné hřiště. Tohle ráno bylo docela chladno a trošku i mlha. Holky v chatce ještě spaly. Odložila jsem si tam věci a znova jsem vyšla ven. Posadila jsem se na lavečku a nervózně hleděla na oblohu.
,,Někdo hledá hvězdy i ve dne?" Řekl Martin. Přisednul si za mnou. ,,Dobré ráno. Jak se máš?" Otočila jsem se na něho.
,,Ahoj. Krásně." Usmál se.
,,Já taky. Všichni ještě spí. Je to tady divný, takový prázdný." Dodala jsem. ,,Náhodou je to fajn.  Máš takovej ten pocit, že můžeš dělat co chceš. Ale stejně nevíš co." Řekl.
,,Jako třeba když je ti deset a rodiče tě nechají samotnýho doma." Zasmála jsem se.
,,Ale já vím o něčem, co provést, ale nikdo to nezjistí." Řekl.
,,Co?"
,,Poběž." Pobídl mě. Chytnul mě za ruku a běželi jsme někam za jednu z velkých budov. Tam v zadu byl na jedné zdi velký žebřík. Začínal vysoko, aby se tam malý děti nedostaly.
,,Jsi blázen?!" Nechápavě jsem se na něj kouknula. ,,Jo. Ale neříkej, že nechceš!" Zasmál se.
Já jsem provinile sledovala dlouhý žebřík. Nakonec jsem se ale vyhoupla a lezla jsem výš a výš. Budova byla dost vysoká. O něco vyšší než obyčejný dvoupatrový dům. Když jsem se podívala dolů, trochu se mi zvedal žaludek. Nakonec jsem se ale dostala až nahoru na střechu. Byla trochu šikmá, ale né moc. ,,Martine! My jsme nastřeše!!" Vyjekla jsem a objala jsem ho. Opatrně jsme došli na druhou stranu a lehli jsme si vedle sebe. Měli jsme krásný výhled na celý tábor. Viděla jsem naši chatku. Prázdné dětské hřiště a les za táborem. ,,To je krása." Vydechla jsem nadšeně. Přiblížila jsem se k němu a dala mu hlavu na hrudník. Jednou rukou mě objal. Zpozorněla jsem. Kolem naší chatky se někdo sem a tam procházel. Byl to Petr!! ,,Martine!" Zašeptala jsem. ,,Petr nás uvidí!" Martin taky zpozoroval Petra. ,,A sakra. Hlavně se nehýbej!" Řekl. Petr pochodoval sem a tam před dveřmi naší chatky. Vypadal nervózně. ,,Co to dělá?" Podivil se Martin. ,,Nevím." Řekla jsem, i když jsem tušila, že jde za mnou. Otevřel dveře do chatky a vešel tam. Úplně jsem znehybněla. Chvíli tam byl. Jak se teď asi cítí Ema? Zachichotala jsem se v duchu. Vyšel Petr a Ema. ,,Kde je ale Nina?" Řekla Ema a rozhlížela se. ,,To nevím." Řekl smutně Petr. Notak Petře. Máš před sembou úžasnou holku!! Emu!!
,,Asi teda půjdu." Řekl Petr. ,,Počkej. Uf. Asi ji máš fakt rád. Pomůžu ti ji najít." Nevěřila jsem svým uším. Emo co to děláš? Martin se na mě nechápavě zahleděl. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Musíme pryč." Řekl. ,,Jo."
Opatrně jsme slezli ze střechy. Chytla jsem ho za ruku a schovali jsme se v budově. Zalezli jsme pod schody a počkali jsme tam. Byli jsme na sobě těsně, aby jsme byli úplně pod schody. Podíval se na mě z blízka. Styděla jsem se za svoji nedokonalou tvář.
,,Z blízka jsi ještě krásnější." Řekl. ,,Bojím se, že nás najdou Martine." ,,A kdyby?" Řekl. Na to jsem nedokázala odpovědět. ,,Asi nenápadně půjdu do chatky." Řekla jsem dost nerada, že se s ním musím rozloučit. Dala jsem mu pusu. Strasně jemnou a krátkou. Zrudla jsem. ,,Tak ahoj." Usmála jsem se. ,,Ahoj."
Rozhlédla jsem se. Nikde nikdo. Tři. Dva. Jedna. Teď! Rychle jsem utíkala přes hřiště. Měla jsem předem vyhlídnutý cíl. Naši chatku. Ať mě nevidí ať mě nevidí!! Jsem tu. Zavřela jsem za sebou dveře chatky. Vyzula jsem si boty a chytla jsem do ruky knížku. Sedla jsem si na postel.
,,Kde jsi byla Nino?" Řekla Ema, když se po chvilce vrátila. ,,Projít se." Odpověděla jsem nejistě a dělala jsem, jak mě ta kniha strašně zajímá. ,,Sháněl tě tu tvůj nový kluk." Řekla mrtutě. ,,Co? Myslím, že to není možný." Odpověděla jsem na tajňáka. Myslím, že mě moc nechápala. ,,No. Petr." Řekla a u toho jména zrudla. ,,Petr? Tak můj nový kluk? Spíš tvůj, že? Nebo my snad chceš říct, že jsi s ním teď nebyla." Odložila jsem knihu a dala jsem ruce v bok. Ema zrudla ještě víc. ,,Pomáhala jsem mu tě hledat." ,,A jakto že se vám to nepovedlo?" Doufala jsem, že odpoví něco typu: Zakecali jsme se. ,,No...pak jsme si spíš povídali." Bingo! ,,Emo!!" Zvedla jsem se a objala ji. ,,Jsem za tebe tak ráda! Jen tak dál!!" Usmála jsem se.