Můj Bláznivý Tábor

20.

Otočila jsem kohoutkem a ze sprchy se začala linout voda. Horké kapky mi dopadaly na tělo. Pálilo to, ale pak jsem si zvykla. Škvírami mezi závěsem a zdí, která oddělovala jednotlivé sprchy od sebe se horká pára dostávala do místnosti. Otevřela jsem víčko od sprchového gelu s vůní kokosu a trochu jsem si vymáčkla na dlaň. Umývárna byla úplně prázdná, protože sprchování v tuhle chvíli bylo docela zbytečné. Za pár hodin začínala táborová diskotéta, tedy zakončení tábora, takže každý bude do deseti minut spocený. Bylo mi smutno. Bylo mi smutno po lidech, které za pár minut uvidím. Posledních pár dní mě neustále ovládali myšlenky na domov, na konec tábora a na konec toho, co teď prožívám. Zítra odpoledne budu zase jenom Nina. Tichá a nevýrazná Nina, která nemá kamarády. Ale která uvnitř ví, že prožila nejdokonalejší dva týdny a to bylo to, co mě teď drželo při životě. Vypla jsem vodu. Poslední kapka dopadla na kachličky podemnou a umývárnou zaznělo ohlušující ticho. Oblékla jsem si bílé tričko a černou sukni do pasu, kterou jsem ani jednou předtím nevytáhla a věděla jsem proč. Chtěla jsem, aby byl tenhle večer fakt dokonalý, i když to prostě byla jenom hloupá párty pro děti. Vrátila jsem se na chatku, kde už se chystali i holky.  ,,Nino, super že jsi tady, pomůžeš mi?" Řekla Kika hned jak jsem vešla do dveří a držela v rukou dvoje kraťasy - jedny světle růžový, druhý modrý. ,,Sluší ti to Nino." Pochválila mě Ema a od hlavy až k patě mě projela pohledem. ,,Děkuju Emi, tobě taky." Usmála jsem se. Měla na sobě krásné černé kraťasy do pasu a bíle levis tričko. Byla krásná. ,,Asi ty růžové Kristy." ,,Nino upleteš mi holanské copy?" Zeptala se Míša a já jsem jí s rasostí kývla. ,,Holky?" Řekla Ema a šlo poznat, jak jí rudnou tváře. ,,Ano?" Koukly jsme na sebe s Míšou a Kikou. Ema se usmívala a pohrávala si s pramínkem svých kudrnatých zrzavých vlasů. ,,S Petrem to vypadá dobře. Posledních pár dnů jsme si hodně povídali. Je moc milej a..." Pohlédla do země a usmála se ještě víc. Nadšeně jsem naslouchala a byla jsem tak šťastná. ,,...políbil mě!!!" Ema nadšením padla na zem do tureckého sedu. ,,Nemůžu tomu uvěřit." Byla zasněná. Byla jsem za ni tak ráda. Sedla jsem si za ní a obejmula jsem ji. ,,Tak jo." Řekla jsem, po chvilce přemýšlení, jestli to mám udělat. ,,Taky jsem někomu dala pusu." Řekla jsem, když jsem si vzpoměla na ten okamžik. Seděli jsme na lavečce. Byli tam hvězdy... Holky na mě hodily nedočkavé a nechápavé pohledy. ,,Emo, snad ti to nebude vadit..."
,,MARTIN!!" Skočila mi do řeči Ema. ,,Možná?" Povytáhla jsem obočí a kouknula jsem na ni. ,,No jo...naše rodina je prostě top." Zasmála se Ema a my jsme ji následovali.

Nastal čas. Otevřeli jsme dřevěné dveře chatky a spolu s dalšími lidmi jsme se přes hřiště vydali do jídelny. Když jsme vešli, nebyli tam stoly a tak se před námi otevřela dost velká plocha. Po obvodu místnosti byli poskládané židle a v jednom rohu stál stůl u kterého byli dva velké repráky. Kamila a další vedoucí byli navlečení do bizarních oblečků typu gigantické sluneční brýle, nebo šála v podobě ozdoby na vánoční stromeček. Několik malých dětí se drželo v řadě zasebou ve vláčku, který řídila Mia. ,,Jede jede mašinka..." Zpívali společně s písničkou, která vycházela z repráků. Sedli jsme si na židle vedle sebe podél jedné zdi, jako to udělala většina našich vrstevníků. Jídelna se postupně začala plnit staršíma a staršíma lidma. ,,Ták děcka..." začal Adam, který měl na sobě růžové šaty.
,,...teďka pustíme něco pro ty starší." Jede jede mašinku náhle vystřídala písnička, které jméno jsem sice neznala, ale melodie mi byla povědomá. Basy mi začaly dunět v hrudníku a rychlá chytlavá melodie mě vylákala na parket. Nikomu dalšímu se moc nechtělo a i já jsem musela vypadat jako blázen, ale vedoucí byli šťastní a tak jsem holky vytáhla za ruce ze židlí a společně jsme začali skákat do rytmu písničky. Po chvilce se kolem nás začali objevovat další hloučky tancujících lidí. Skákala jsem nahoru a dolů ve svých teniskách a užívala jsem si každou další vteřinu strávenou s nimi. Protože už mi jich moc nezbývalo. Odehrály ještě asi tři rychlé písničky, když pak melodie spomalila a lidi kolem vytvářeli páry. Znervózněla jsem. Přistoupil Petr a odvedl nám z našeho kroužku Emu, která se ještě pootočila a odhalila svůj úsměv. Pozorovala jsem je, jak se společně pohupují, když jsem na rameni ucítila něčí dotek. Otočila jsem se a spatřila jsem Martina. Na tváři se mi objevil upřímný úsměv. Jemně jsem ho pohladila po pihaté tváři a pak jsem ho obejmula kolem krku. Vzal mě za pas a tančili jsme. Cítila jsem ho. Položila jsem mu hlavu na rameno a nechala jsem ho, ať mě vede svými kroky. Jakoby každá část mého těla, která se dotýkala jeho, byla paralyzovaná. Jakoby každým milimetrem mého těla, který se dotýkal jeho, proudila neskutečná energie. Nadechla jsem se. Voňel, tak nádherně voňel. Pak hudba dohrála a tak jsme pomalu zvětšovali prostor mezi námi, až jsme se pustili. ,, A teď výměna partnerů!" Křiknul do mikrofonu Adam. Usmála jsem se na toho bláznivého zrzka a otočila jsem se na druhou stranu, kdy jsem vpadla do náruče Petrovi. ,,Ahoj." Usmála jsem se na něj. Držela jsem o něco větší odstup, než od Martina. Pohupovali jsme se. ,,Ahoj Nino." Usmál se.
,,Víš, chtěl jsem se ti omluvit, za...za tamto. Asi to byla chyba.." Vypadal trošku nervózně. ,,S tou Emou jsi měla pravdu." Kouknul na kudrnatou zrzku, která se pohupovala ruku v ruce s nějakým malým chlapečkem. ,,Člověk musí udělat chybu, aby si uvědomil, co je správně." Zasmála jsem se a vnímala jsem dotyk svých rukou na jeho zádech. ,,Ale jsem ráda, že jsem tě poznala." Usmála jsem se.  ,,Já taky." Písnička skončila a my jsme se vrátili do původních hloučků, když začala hrát ta všem známá melodie. Celý dav lidí se přiblížil k reprákům, co nejvíc to šlo a každý začal s jednou rulou nahoře skákat a zpívat: ,,Žijeme len raz, práve tu a práve teraz..." A to vytvořilo tu vůbec nejdokonalejší atmosféru táborové diskotéky. Nadšeně jsem zpívala tu jednu jedinou větu, kterou jsem uměla a ze všech sil jsem skákala nahoru a dolů celé tři minuty. Když zazněl poslední tón tal jsem vyčerpáním padla na židly. Dlouho jsem tam ale nezůstala, protože další píseň byla makarena. Vyskočila jsem spátky nahoru a začala jsem tancovat...Ruka ruka ruka ruka, rameno rameno, hlava hlava, bok bok, zadek zadek, dolů a hop!  Sledovala jsem ostatní kolem sebe, jak tancují podobně jako já, nebo třeba v Petrově případě si jedou naprostý free style... Musela jsem se zasmát. Petr s vyděšeným výrazem, jak se snaží napodobovat lidi kolem a...nezvládá to. Vypadal dost vtipně. Odtancovali jsme asi dalších pět písniček. Hopsali jsme, smáli jsme se a užívali jsme si, že jsme spolu.
,,Dámská volenka!" Oznámil nám Adam. Prodírala jsem se davem, abych našla Martina a mohla si s ním skoro naposled zatančit, ale cestu mi zkřížila Ema, která svého bratra se šibalským úsměvem tahala na parket. Zasmála jsem se. ,,Pojď Míšo, zatančíš si semnou?!" Poklekla jsem před Míšu a ta se spolu semnou zasmála. Vzali jsme se za ruce a houpali jsme se jako retardi. Další píseň dohrála. ,,A teď pánská volenka!"
,,Můžu Míšo?" Řekl známý hlas a pak už jen vím, jak jsem se nechala unášet v zrzkově náruči. Tentokrát jsem ho objala ještě pevněji. Tančili jsme a tančili a tančili jsme i když už nehrála hudba. Postupně se kolem nás nenápadně začal tvořit kroužek. Lidi nás pozorovali a chytali se za ruce a houpali s nimi zatím co my jsme uprostřed toho všeho tančily. Všimli si toho i vedoucí a tak Adam nadšeně zvolal:
,,Tak poslední pro tenhle pár!"
Snad poprvé jsem byla středem pozornosti, dobře možná podruhé. Nohy mi trošku zkuhly, ale nepřestávala jsem tančit a snažila jsem si tenhle okamžik naprosto dokonale užít. Všichni kolem nás se usmívali a pohupovali spojenýma rukama tam a zpátky, když dohrála písnička. Na desetinu sekundy nastalo ohlušující ticho. Potom se ozval něčí hlas zvolal: ,,pusu!" , ale byl nepatrný oproti tomu, co přišlo v následující vteřině. Všichni začali skandovat to jednoduché slovo o dvou slabikách, až zvuk jejich hlasů zaplnil selou místnost.
,,Pusu! Pusu! Pusu! Pusu!" Volali všichni a nadšeně nás sledovali. Celým tělem mi náhle projela úzkost. Ještě před týdnem bych řekla, že to že bych někoho políbila uprostřed davu lídí je naprosto nepředstavitelný a teď, teď jsem stála se zrzavým Martinem uprostřech kroužku lidí, kteří volali ať udělám to, co jsem vlastně udělat chtěla.
Tal se sama sebe ptm, proč jsem vlastně vůbec zapochybovala, když se děje to, o čem jsem kdysi jako naivní holčička snila. A tak jsem mu pohlédla do očí a na tváři jsem rázem měla úsměv. Přiblížila jsem se k němu tak blízko a pak jsem se na zlomek vteřiny zastavila, zavřela oči a vnímala tuhle situaci. Potom jsem odstranila veškerý prostor mezi našimi rty a políbila jsem ho jemně, jakobych jiným sebemenším pohybem mohla ty rty zničit. Znoval jsem se odtáhla a v zápětí mu na rtech přistálo dalších asi pět polibků, po kterých už jsem ani nestíhala vnímat všechny pohledy upřené na nás dva, ani to ticho, které se po chvíli stejně vypařilo, jak lidé kolem pomalu začali tleskat, až to přešlo v bouřivý potlesk. A tak jsem alepoň chvíli měla pocit, že na nách nekouká tolik lidí.