Můj Bláznivý Tábor

10.

Den už se nezdál ani z daleka tak krásný, jako ještě před chvílí. Sluníčko svítilo a já jsem zaujatě seděla na břehu, měla nohy ve vodě a se sledováním oblohy jsem přemýšlela, co se vlastně celou tu dobu tady dělo. Jsme tu tak krátko a už je toho tolik. Ema má ráda Petra... Co teď? Ach...
Pomyslela jsem si a zavřela jsem oči...
Po chvilce jsem se šla projít. Nahřátý písek splachovaly další a další vlny ve stejných intervalech. Slabý teplý vánek si pohrával s mými vlasy a tenhle moment by už mohl být dokonalejší jen v tom, že by se tu teď zjevil...
,,Ahoj." Přerušil moje myšlenky.
,,Ahoj." Otočila jsem se na něho.
Došel mě a pak už jsme jen šli.
A pak se mě jemně dotknul a řekl: ,,Žít, to je ta nejvzácnější věc, neboť většina lidí jenom existuje."
Podívala jsem se na něj.  Byl docela vyšší. Kouknula jsem mu do přivřených očí. Usmál se. Od srdce. Tohle jsem viděla jenom tehdy tu první noc, co si ke mně přisednul. A sledovali jsme hvězdy. Usmála jsem se taky.
,,Ta fotka...Kvůli tý fotce jsem teď tady...Tos, byl...ty?"
Usmál se ještě víc.
,,Like." Dodal a stále mu zůstával úsměv na tváři.
,,Co?" Nechápala jsem.
,,Like. Dala jsi mi ho." Zelené oči a ty pihy na usměvavé tváři. Bože...
Mrknul. A pak jsme je uviděli.
Ben a Andrea se ocicmávali. Tak to je moc.
,,Sakra to je moc ale!" Vykřikla jsem tentokrát nahlas. Oba se lekli a otočili se. ,,Co sakra chceš?!" Zařval Ben. Ignorovala jsem ho a mluvila jsem k Andrei.
,,Andrejko jako sorry, nechci se ti do toho kašlat a přeju ti vztah, ale sakra ty se tady ocicmáváš s  parchantem, co tady jede jednu za druhou! A tohle je nechutný!"
,,Ale co ty o tom víš, tvoje výlety do knihovny, projížďky na kole...to je tvůj život. Já chci párty, chlast a Bena!" Řekla opovrhovačně.
,,Ale tohle není láska Andreo."
,,A co teda?" Zamračila se.
,,Láska je, když on ví, že ona miluje kopretiny, když pořádají noční pikniky za svitu úplňku. Láska je hodinové povídání a porozumnění a objímání. Láska je být s druhým a nebát se vyjádřit sama sebe."
Martin na mě zaujatě koukal, jakoby mi rozumněl.
,,Podívej se sa na sebe." Zkřivila obočí Andrea.
,,Taháš se tady s nějakým děvkařem!" Zařvala. Tohle přehnala. Ve vzteku jsem se k ní vrhla, ale Martin mě zastavil.
,,Nech ji Nino." Řekl klidně.
,,Za to nestojí!" Chytl moji ruku.
Rozbrečela jsem se.
,,Nechci tě ztratit Andreo!" Dodala jsem uplakaným hlasem.
,,Vypadni!" Ukázala prstem pryč.
A už pláč nešel zastavit.
Otočili jsme se a odešli. O něco dál jsem propadla žalu, žalu ze stráty nejlepší kamarádky. Vrhla jsem se Martinovi do náruče.