Já tě ochráním, Jess

2.

Ráno jsem se probudila a sama jsem se divila, že mě někdy napadl tak pitomý nápad jako bylo přestěhovat se sem. Změnit školu a bydlet v růžovém pokojíčku, který budu muset zrenovovat. Na to jediné se snad těším. Vstala jsem ze stále dost zaprášené postele a oblékla si černé leginy a volné bílé tričko. Takový klasický sobotní styl. Až na to, že na tomhle nebylo klasického vůbec nic kromě toho oblečení. Je soboty, takže na velké úpravy pokoje není vhodný den, protože nemám kde nakoupit věci. Pochybuji že by v tomhle městečku měli stavebniny, barvy a mycí prostředky v jednom obchodu a víc jich tady na sto procent není. Nejsem nějaká měšťanská holka, ale když se nudím a nemám co dělat, ráda bych se do toho pokoje pustila. Něčím začít musím a tak jsem svlékla zaprášený povlak z peřin a hodila ho do pračky. Peřiny jsem vzala ven a vyklepala. je. Myslím že po tom, co jsem je nesla zase nahoru byli o strašně moc lehčí. Další část bylo jít udělat jídlo, ale když jsem přišla do kuchyně, táta stál v kuchyni a držel v ruce klíče od auta a peněženku. Zářivě se na mě usmál. "Ahoj, tak jaká byla noc?" Zeptal se mě vesele a pohladil mě po tváři. Bylo to milé gesto, které už ani nevím kdy naposledy jsem cítila. Máma byla starostlivá a jemná žena, ale od doby co měla přítele si tu jemnost vybírala na něm. Zatřásla jsem hlavou na znamení že nic moc. "No bude třeba hodně úprav. Mohli by jsme po obědě dojet do města, je to asi deset kilometrů. Měli by mít do čtyř." Jako by mi podal záchranný kruh. A nevím proč ale myslím že to věděl. Usmála jsem se a bylo mi jasné, že z mého úsměvu má radost. Ostatně je to poprvé co viděl můj upřímný úsměv. 

"To by bylo fajn, ráda bych se do toho pustila. Kam se chystáš?" Zeptala jsem se táty a pohlédla na ruku, ve které svíral klíče a peněženku. 

Táta letmo pohlédl na svou ruku a usmál se. "No myslela jsem, že když budeš chtít mohli by jsme sem do bistra na jídlo. Všichni se na tebe těší a když potom budeš chtít zajet do toho města, alespoň budeš mít na pokoj více energie, než kdyby si musela vařit." Nevím jestli se jen snaží, nebo jestli takový je i normálně, ale tenhle styl zacházení se mi líbí. 

Zhoupla jsem se na chodidlech a podívala se na něj. "Tak jedeme?" Zeptala jsem se. Věděla jsem že mám na sobě jen oblečení na doma, ale bylo mi to tak nějak jedno. Sundala jsem si culík a prohrábla si vlasy prsty. Gumičku jsem si navlékla na ruku, jako vždy. Táta přikývl a vydal se ke vchodovým dveřím.  Sebrala jsem si mobil ze stolu a šla za ním. 

Nasedla jsem do auta a rozjeli jsme se. Snažila jsem se zapamatovat si cestu městečkem, které jsem kdysi znala, ale už si z něj pamatuji jen náš dům a to mlhavě. Pozorovala jsem míhající se domy a stromy za okýnkem tak dlouho, dokud se před námi neobjevila malá budova. Byla to žlutá krabice s červenou střechou. Před ní bylo pár stolků a židliček, na kterých nikdo neseděl. Táta zaparkoval na vyznačené ploše a vystoupili jsme z auta. 

Když jsem vstupovala do dveří, ovládl mě pocit dejavu.  Tady už jsem opravdu byla a když jsem si sedla na lavici u okna a koukla se jím ven, vzpomněla jsem si na každé moje narozeniny. Každý úsměv, všechny sfouknuté svíčky. Dorty, které se mi na stole střídali a lidi okolo mě co falešně zpívali hodně štěstí zdraví.

Ani jsem si neuvědomila že se směju. Táta na mě ohromeně koukal. "Objednal jsem ti kolu." Řekl když jsem se na něj konečně podívala. Byla jsem tak zasněná, že jsem propásla obsluhu. "Teta Nancy tě zdravila, ale byla jsi zahleděná ven." Zasmál se táta. Usmála jsem se. Nevím proč ale upřímně mě to mrzelo.

O chviličku později už tu stála malinká dáma s hnědými vlasy, protkané šedivými praminky vlasů. Malé brejle jí seděli na nose a baculaté ruce nám pokládali kolu na stůl. "Dobrý den." Pozdravila jsem jí a vzala si od ní kolu, aby se nemusela složitě nahýbat nad stůl.

Dáma se zasmála. "Ale no tak drahoušku. Jsem Nancy, dřív jsi mi říkala teto. Chodívala si sem s tátou a mamkou každý týden a hráli sis s mým noučkem." Usmála se. Matně jse si vzpomněla.

"S vaším vnukem?" Zeptala jsem se a pak jsem se opraviola, protože se na mě Nancy podívala divně. "S tvým vnukem?"

"To je mnohem lepší." Řekla stará dáma. "Ano můj vnuk. Právě je ve škole, ale určitě se u vás odpoledne staví s jeho tátou." Kývala jsem hlavou. "Tak jo co si dátek jídlu?"

Koukla jsem se na tátu, aby si objednal a aby taky objednal mě. "Takže já jsem asi jasnej Nancy." Pokývla hlavou a napsala si to na papíreki. "A tady pro Jess..."Otočil se kě mě. "Vegeteriánka nejsi že?" Zavrtěla jsem hlavou. "Tak to samé." Teta Nancy pokývla hlavou a zmizela. 

Táta se ke mě natočil. "Tak a co v toim městě? Co všechno chceš koupit?" Poškrábala jsem se na hlavě. Vypadal jako by byl rád, že mu přidělám práci a bude muset hodně platit.

"No, asi by bylo dobré vědět, jaký na to budu mít kapitál." Usmála jsem se.

Táta si promnul oči. "Když si mi zavolala, že se ke mě stěhuješ, bylo mi jasné, že celý tvůj pokoj půjde pryč, takže se na kapitál vykašli. Žiju sám a moc toho nepotřebuji a jeden pokoj, zvládnu." Usmál se. Neříkal to smutně, spíš jako by to byla výhoda. "A k tomu, myslím že mi budeš pomáhat jak doma tak později i finančně. Strýček by ti rád nabídl brigádu.  Je tot ak napůl ve tvém oboru. Ale jen na půl." Zasmál se. Doma jsem na briádu chodila do jedné firmy a tam jsem se koukala na všechny, jak malují návrhy svých stolů, židlí a dalšího nábytku.

"Dobře. Ráda bych dala pryč tu růžovou barvu ze stěn. Potom asi novou postel a peřiny. Né že by ty co mám byli špatné, ale jsou malé. Chtěla bych skříně, kterým nepadají dveře a stůl co se nekýve. Šlo by to?" Táta jen pokývl hlavou.

Teta Nancy nám přinesla jídlo. "Tak se najíme a jedeme." Řekl táta a dal se do jídla. A já s ním.